>Finding elusiveness<

27. května 2008 v 21:17 | Hannah x) |  Ty krásnější časy
Je trochu kratší, ale je dřív... Tak čtěte, čtěte...

>Finding elusiveness<

"Mia?" Zašeptala jsem hystericky a sledovala jsem dívenku, která nesměle procházela kolem mě. Chvilku jsme se na sebe dívaly a ona pokračovala dál. Pořád jsem si pokládala jedinou otázku. Je to ona? Byla jsem v šoku. Opravdu je to ona? Ta dívenka co nesměle pokračuje ke stoličce? Je to ona? Zase ta jediná otázka co mi vrtala v hlavě jako nenasytný červotoč. Jestli ano, kde je potom, ne, to je blbost. Zavrtěla jsem nevěřivě hlavou. Tady být nemůže…Nedávalo to smysl. Ani jedna věc nedávala smysl. Jen jediná. Ta dívenka se jmenovala Mia Adieová. Nepoznávala jsem ji. Chtělo se mi brečet, ale nebyla jsem si jistá, jak bych si mohla být jistá. I když se jí velice podobala. Zahnala sem myšlenky a podívala se na tu vystrašenou dětskou tvář. Dívenka přistoupila ke stoličce a posadila se. A Brumbál ji dal na hlavu Moudrý klobouk.

"Alé, další Adieová. Vím co s tebou… NEBELVÍR" Vykřikl, ale Nebelvírský stůl vůbec nezajásal, jak to měli ve zvyku. Dívenka se podívala na Brumbála a ten ji chytl za rameno, aby zůstala sedět. A vyřkl ta osudná slova.

"Prosím Summer Adieovou, aby šla do mé kanceláře." A s tím zmizel za rohem. Já jsem ignorovala všechny tázavé pohledy, které se na mě otočily. Byly to všechny v síni. Vnímala jsem jen jediný. Ten její. Pomalu jsem přetočila jednu nohu, abych se mohla postavit. A vstala jsem z lavice. Byla jsem bílá jako stěna. Nohy se mi začaly třást a nebyla jsem schopná kroku. Dívenka se na mě pořád dívala, a tak sem se vydala na cestu. Posunula jsem jednu nohu, druhou a pomalu jsem se přibližovala k malé dívce. No malá nebyla, ale já ji tak pořád viděla. Ignorovala jsem všechny jiné pohledy. Dívala jsem se před sebe. Když jsem byla na dva metry od ní, zastavila jsem se a podívala jsem se jí přímo do očí. A zase se mi dostalo přes rty jen jedno slovo.

"Mia?" Zeptala jsem se nevěřícně.

"Summer?" Pípla, ale to sem ji už držela v náručí. Začaly jsme brečet jako malé děcka. Ale to mi opravdu bylo jedno. Jak je tohle možné, jak? Všechny pohledy jsem cítila na svých zádech. Některé udivené, některé tázavé, jiné pobavené. Kdyby tak věděli víc… asi by se tak nekřenili. Objímala jsem ji asi pět minut a pak ji pustila. Utřela jsem ji její krásná kukadla a zase ji krátce objala. Ty stejně zelenomodré oči jsem vídala každý den v zrcadle. Pohladila jsem ji po vlasech a vzala za ruku. Mlčky jsme odešly do kanceláře u Velké síně.

V síni to začalo šumět ještě víc, ale hned to ustalo, když je McGonagallová poslala někam…

"Slečny Adieovy, posaďte se prosím." A ukázal na dvě, na pohled stará a pohodlná křesla.

"Ano, takže vaše matka…" Řekl a mě ukápla slza a moje sestřička se rozbrečela naplno. Nic jsem nechápala. Vůbec nic. A ani jsem to nechtěla vědět.

"Já, já myslím…že to nemusíte říkat." Prohlásila jsem.

"Dobře, ale shrnu to. Vaše matka, nebo se jí také říká přívrženec smrti…no a…ehmm zabila vašeho otce, když vám slečno, "ukázal na mne." Bylo osm a vaší sestře tři roky. A je tu problém, takový menší…Vychovávala ji matka podle zásad rodu Adieu. Chápete jak to myslím: Prostě podle 'čistokrevných zásad'. A tady slečna Mia utekla. Už asi před rokem. Ale najít jí se podařilo teprve před týdnem…" Nestihl to doříct, protože jsem mu skočila do řeči.

"A proč mi to říkáte až teď?" Vyjela jsem na něj.

"Dopovím to, dotazy potom. Utekla jako vy, tím chci říct, že jste byly u otcovy matky. Prostě u své babičky dobře chráněné. Vy jste, slečno studovala ve Phoenixu a tady Mia nastupuje do třetího ročníku. A teď odpovím na vaši otázku. Neřekl jsem vám to, protože nebyl správný čas." Myslela jsem, že ho uškrtím. Týden? Týden? "Chvíli tady byla vaše matka, jestli tady není náhodou Mia. Ale před včera odjela. Tudíž jsem usoudil, že je vhodná doba." Dořekl a já na něho zírala s otevřenou pusou. Moje matka byla tady?

"…Eh…" Pořád zírám? Asi jo…

"Jakože ona přijela až sem do Skotska?" Zeptala jsem se.

"Ano, z Ameriky celkem švihem, že?" A dělal, že přemýšlí. Samozřejmě jsem nemohla vědět, jestli to jen předstíral, nebo doopravdy přemýšlel…

"A kde si byla celý ten týden?" Zeptala jsem se Miy.

"Já…nevím." Řekla a dívala se do země…

"Byla u Sv. Munga. Tam to bylo nejbezpečnější." Odpověděl Brumbál.

"Je to všechno? Matka se tu už neukáže?" Zeptala jsem se s nepopiratelnou hořkostí. Jak jsem ji nenáviděla. Všechno bylo jak z nějakého akčního filmu, jen chyběla hudba...

"Mám jisté obavy, že ještě ano. Mluvil jsem totiž s ní. Potvrdil jsem ji, že tady nejste. Myslela si to, neptejte se mě, jak na to přišla, já to nevím." Řekl a usmál se na nás přes ty své půlměsícový brejle. Jak se v tomhle okamžiku může usmívat. Ale vždyť ona půjde po babičce. Je to přece tak jasné… Věděla jsem sice, že moje babička je jeden z nejlepších kouzelníku na světě, ale moje matka nebyla omezená. Bylo jí jedno, jaké spoušti se dopustí.

"A ano, je to všechno. Měli by, jste jít spát, zítra brzo vstáváte." A pokynul nám k odchodu.

"A…pane profesore?"Zeptala jsem se ještě.

"Ano slečno Adieová?" Řekl.

"Jak poznala, že jste ji nelhal?" Zeptala jsem se.

"Znám řadu přesvědčujících kouzel. S vaší matkou jsem se setkal prvně, a jelikož trpí syndromem situačního narcismu, nedovedla si představit, že bych uměl něco víc, než ona." Usmál se.

"Ale teď už alou do postele." A my se vydaly přes prázdnou Velkou síň. Nic jsem nedokázala pochopit a možná, možná to bylo jen lepší…

###

Portrét Summer Adieové v roce 1977, prosinec:

Summer Adieová narozená dne 14. 7. 1960. Postava se střední výškou. Blond rovné vlasy po ramena a modrozelené oči. Matka z rodu Adieů, Přívrženec smrti, velmi nebezpečná. Otec z rodu Stisů, zabit v roce 1967 svou chotí. V osmi letech utekla z domu, příčina neznámá. Nikdo neví, co se v rodinném sídle do toho okamžiku dělo, ale o nocích šel slyšet křik. Chtěla vzít s sebou ještě, tehdá malou, Miu, ale byla to nebezpečná cesta. Doma by jí matka neublížila tolik jako svět. A tak sestru od té doby už neviděla. Zůstala v Americe, matka dobře věděla, kde je, ale bylo jí to jedno, teď konečně měla dceru, po které tolik toužila. Dceru, kterou mohla vzdělávat podle sebe. Která se nechala. Studovala v kouzelnické škole ve městě Phoenix. Bydlela u Paní Stisové, ale jednou se spakovala, a vyrazila do Anglie. Bábinka z toho nebyla nadšená, ale možnost, že bude šťastná a nejenom nevnímavá a nespolečenská ji dovolila, aby ji pustila. Vydala se do už tak známé školy, do Bradavic. Našla si kamarády a snažila se zapomenout na svůj minulý život, i když věděla, že to není trvalé, že tyhle krásnější časy jednou skončí. Že se jednou bude muset vrátit do Ameriky. Přebývala to ale štěstím, které vytvořili přátelé a smích. Ale duše se nezměnila. Nadávala sama sobě, že Miu nevzala sebou. Nešlo se však vrátit. Bohužel. A teď ji viděla, o devět let později. Její zmenšenina. Ale jen vlasy má krapet delší a kudrnatější. A hlavně zdravá. Teď byla šťastná. Jediné, čeho se bála, bylo to. Jak to vysvětlí ostatním… Mohla by jim to říct, nebo jen potvrdit, že je to její sestra a zbytek si nechat pro sebe. Nebo by jim mohla všechno narovinu vyklopit a pak odejít do ústraní, jako nežádoucí lhářka. Je sice pravda, že nikdy o své rodině nemluvila. Ale právě proto, měla jim to říct a nechat je, ať si na ni utvoří svůj názor a ne jen se přetvařovat, jaká šťastná osobnost to je. To po ní nikdo nechtěl. Jak byla naivní…

###

"Tak co princezno, byla na tebe zlá?" Zeptala jsem se jí a ruku v ruce jí ukazovala hrad. Už to nebyla malá princezna, ale staré zvyky se nezměnily.

"Trochu…" Přiznala.

"Víš, chci se ti omluvit, že sem tě nevzala sebou, ale…" Nestihla jsem to doříct, jelikož mi skočila do řeči.

"Ty za to nemůžeš…byla sem malá…" Řekla a já se jen omluvně usmála. I tohle stvoření, je daleko chytřejší, než já. Zastavila jsem se a pevně ji objala. "Jsem ráda, že jsi tady, princezničko moje. Co princezničko, jsi pomalu větší, než já…" Opravdu, zbývalo ji jen pár centimetrů. Zasmála jsem se. Ona se musela usmát, protože takhle ji nikdo neřekl už devět let…

Procházely jsme se ještě po pozemcích a nedbaly Brumbálova příkazu. Stejně to asi čekal
S rovnými vlasy celá Sum. :) (Možná krapet mldaší)
No a Mia, co namítnout, jen ty oči... Za zdroje se omlouvám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni, pokud si tady byl/a :))

Klik

Komentáře

1 Arriel Arriel | Web | 28. května 2008 v 15:55 | Reagovat

Aaaaaaaaaaaaaaa bochže můj :D To je senzační zlatko moe, sestřičky :-P Něco mi to říká..................:D no prostě senzační, dneska nebudu na ICQ, asi...............mno musíme něco udělat s tou naší načatou povídečkou :-P

2 Eliška Eliška | 29. května 2008 v 13:30 | Reagovat

Ahoj!!!!! Máš to skvělé....už se těším co bude dál!!!!! :-) :-) :-)

Jde vidět,že víš o čem píšeš...že znáš ten vztah sester k sobě....:-)......Stejně je fajn,že se mají tak rády!!!!!!!!!! :-)

3 Hannah x) Hannah x) | 31. května 2008 v 20:53 | Reagovat

Ale ony to ještě neví...:D

4 MarryT MarryT | Web | 3. července 2008 v 11:01 | Reagovat

Představit si Rees... hmmm ale pěkná kapitolka, mno, rodinu si nikdo nevybírá.... Jsem jen ráda, že se tam Sum předtím s matkou nepotkala, to by byla katastrofa, ale možná ji to ještě čeká, mno uvidíme ;-) Pěkná kapitolka ;-)

5 passia passia | Web | 30. srpna 2008 v 0:08 | Reagovat

uaaaa no zuzo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem