-Prolog (Bridge of depression) +Info-

11. července 2008 v 10:44 | Hannah x) |  Bridge of depression

Osobní→Nejprve bych se chtěla omluvit všem, u koho jsem četla jakékoli povídky. Všimla jsem si totiž, že jsem strašně ovlivněná právě jimi. Už si nepamatuju, jestli to, na co myslím, že tam napíšu, sem někde četla, nebo se to objevilo v mé hlavě, takže prosím za prominutí...Tak tohle je celkem nová povídka a dala jsem ji tady, protože jsem ji měla v hlavě a nechtěla jsem ji tam furt mít. tam mi je na dvě věci...Tak je tady. Je to depresivní povídka, jedna z těch smutnějších, ale snad se bude líbit...:)

Obsah→Loreline Quackenzibová je z čistokrevné rodiny, ale vůbec tam nezapadá. Jednou ji příjde dopis z Bradavic a zachrání ji z dívčího, mudlovského internátu. V Bradavicích ale zjistí, že má staršího bratra, který ji to bude dělat jenom těžší. Asi se vyvedl po mamince...Nebaví se s nikým, ale časem pozná, že nemůže být na všechno sama. ale po šesti letech se dá jen těžko něco změnit. Je uzavřená sama do sebe ale stane se jí jedna nepříjemná věc, která její život změní. k lepšímu, nebo horšímu, to je v budoucnosti...

Postavy→Loreline Quackenzibová (Autp), Lilyan Evansová, Susan Lakeová, Parta Pobertů, Christ Quackenzib, Uč. Sbor, Další...

Doba→V podstatě je to její dětství /dětství pobertů/ a následovně sedmý ročník...

Žánr→Depresivní, Strašně málo komedie a romantiky, akční...

Stav→Rozepsaná...

Věnování→Všem mým věrným čtenářům...:) Sami vědí, kdo jsou...


Prolog (Bridge of depression) pod cč...


Někdy si řikám, co je za tím mostem, který vede přes tu hlubokou propast, za mostem, který vede pro většinu lidí do ráje. Bohužel já si ten ráj neumím představit. Nevím, co je ráj, co je štěstí, které bouchá na vrata dětí, které, jako já, chodí do Bradavic. Co je to štěstí? Někdo tvrdí. Věří, že štěstí je jen muška zlatá. Někdo zase, že je to zdraví všech, na kterých mu alespoň trochu záleží. Já nevěřím ani jedné z těchto pověr. Nebo náplní duše. Jak chcete. Kdyby se mě někdo zeptal na tuhle zapeklitou otázku (O čemž silně pochybuji) odpovím mu, že štěsti je pro mě, když se zdechnu z rodiného baráku a nikdo si toho nevšimne, nebo, že když přijdu včas k večeři. Pak bych asi celý den, možná dva nic nejedla. A to je, pro nešťastného člověka vstupenka na představení, které začíná za branou takového mostu. Když říkam most. Měl by taky někde začít, pokračovat a následně…No následně taky zkončit. Tohle bude vypadat asi směšně, ale pokusím se dát dohromady mou minulost. No minulost. Spíš úprk do přítomnosti…Narodila jsem se v Bristolu./Pokud by to někoho zajímalo, tak tam se narodila Rowlingová a v prvním díle Harryho Pottera je zmíněno, že Hagrid říká Brumbálovi, že Harry usnul přesně, když jsme letěli nad Bristolem. :o) Jen tak pro zajímavost někoho, kdo to neví. A ještě jedna věcička. Já a moje rodinka poletíme na konci Července do Anglie. A že neuhodnete, kde budeme spát. Ano, budeme spát v Bristolu, u taťkovýho kamaráda…:P/ To je v Anglii. Asi dvě hodiny cesty autobusem do Londýna. Do roku jsem tam žila se svou matkou a otcem. Někdo by řekl, co by mi mohlo chybět. Ale byla to láska. Rodičovská láska, kterou mí rodiče zjevně neoplývali. Vždycky mi chyběla a nikdy chybět nebude. Protože mi ji nemá kdo jiný dát. A tak se nedivte, že jsem po rodičích zdědila kromě vlasů a očí i sarkasmus a neuvěřitelnou drzost. No jo, nebyla jsem zrovna andílek. Ale mí rodiče zase nebyli bozi. Naštěstí. Víte mí rodiče nebyli zrovna mateřskej typ. Chovali se ke mně, jako bych nebyla jejich dcera. Doufám, že jste pochopili, že jsem osoba ženského pohlaví. Pak jsme se přestěhovali do středu Londýna. Celkem pěkné město, když jste sami a nehoní vás na každém kroku matka s pometlem v ruce, když se ji snažíte utíkat. (Obrazně řečeno). Tam mě vychovávala matčina sestra. Čili tetička Dalmaret. Taky to byla pěkná havěť. Stejný názory, stejný ksichty. Prostě bylo jedno, jestli to byla moje matka, nebo teta, kdo na mě řval, v jednom kuse, že jsem nemotorná. Co by jste ale chtěli od tříletého děcka. Když mi bylo pět, tak mě dali do místní dívčí internátní školy. To byla ohromná změna. Nikdy jsem nemluvila s osobami stejného věku, nebo alespoň přibližného. Ale všechny byly stejné. Načančané povýšené barbie. Jak jsem je později pojmenovala. A tak nebyla jsem moc povídavej typ a ony se mě, jak to říct asi se mě štítily, protože každý kolem mě chodil v nadměrným oblouku a já jsem si na to už zvykla. Rodiče si mysleli, že jsem moták. Proto mě taky poslali hned jak jsem nezačala projevovat nějaké náznaky, do té pitomé školy. A tak, když přišel dopis z Bradavic mé matce, vzali si mě zase k sobě domů a začala mě vyučovat. Co se smí, co ne, co je podle rodových znaků. A co je tabu. Co se smí, podle čisté krve a ať se pane merline dostane do Zmijozelu. Nechala se slyšet. Jelikož jsem byla vychovávana jako mudla, tak jsem nevěděla co to vůbec Zmijozel je, ale věděla jsem, že ať budu kdekoli, Prosím ať to Zmijozel není. Pak mě otec začal učit něco, třeba abych pochopila strukturu ministerstva kouzel. A když jsem mu u jeho výkladu usla, nebylo to příjemné probuzení…A až mi bylo jedenáct a byl jen jeden týden do začátku školy, seděla jsem na posteli a přišla ke mně matka s jedinou otázkou kde patřím. Do Zmijozelu, zněla má odpověď. Tam hlavně ne. Boužel to slyšela a neuvěřitelně hbitě vytáhla nějakou hůlku a vyslala na mě kletbu se slovy…Kru, nebo tak nějak to bylo a já začala bolestně křičet. Nikdo nepřišel. Pamatuju se na to jako dneska. Při těch slovech se jen ušklíbnu a pokračuju dál. Můj první Cruciatus. No jo, nebyl poslední, co jsem za ty léta nasbírala. Pak přišlo období, kdy jsem měla jet do Bradavic poprvé. Nevzpomínám si rok, ale bylo to před čtyřmi, skoro pěti roky. Zítra tomu odbije pět let. Na den přesně, kdy jsem poprvé nastoupila do červeného vlaku, který táhla ještě červenější lokomotiva. Žádné kamarády jsem nehledala. Myslela jsem si, že budou stejní, jako všichni. Ale mýlila jsem se. Teď toho trpce lituju, ale čas vrátit nejde. Byla jsem taková, asi ještě pořád sem, taková hubená. Nemám totiž moc chuť k jídlu. Musím se nutit, abych snědla maso, jsem totiž vegetariánka a luštěniny ani sóju nemám ráda. Tak nemám dost těch vytamínů, co se tam zkrývají. Když jsem přijela do Bradavic poprvé, uchvátil mě kouzelný strop, ale hned potom mi byl nasazen klobouk a zakryl tu podívanou až k bradě.
"Ale, kohopak to tu máme. Že by Loreline Quackenzibová? Před loni jsem zařazoval tvého bratra do Zmijozelu."
"Bratra? Já nemám žádného bratra." Odpověděla jsem a zhrozila jsem se v představě staršího bratra, se stejnými názory ve Zmijozelu.
"Ano bratra. Ale předpokládám, z toho co máš v hlavě, že tam nechceš, že?"
"Nechci."
"No a proč tam nechceš. Stal by se z tebe veliký kouzelník, v hlavě to máš, podívej co by si mohla dokázat."
"No…přeje si to má matka, už jenom proto." Řekla jsem a na mou drzost jsem radši zamoměla, myslela jsem si, že mě, kvuli těch zvyků pošlou do Zmijozelu.
"No to je pravda. Tvá matka byla vždycky věru panovačná žena. Sarkastická a drzá. Mám takový dojem, že střep toho vlastníš i ty, ale ty tam nepatříš.
"Hmm…"
"No dobrá, ať je to tedy Nebelvír!" A mě v tu chvíli projely hlavou tisíce myšlanek typu: Má matka to nepřežije. Když jsem se s mírným úsměvem sedla ke stolu ponořená ve svých myšlenkách, nevšimla jsem si pohledů na mě upřených a šuškání.
"Quackenzibová v Nebelvíru? Black v Nebelvíru, ten svět se zbláznil…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni, pokud si tady byl/a :))

Klik

Komentáře

1 Baruuss Baruuss | Web | 11. července 2008 v 16:07 | Reagovat

Tyjo už se těším na pokráčko a svět se vážně zbláznil. ještě k té anketě, co takhle dlouhé a často? :D

2 Elizabeth Greenová Elizabeth Greenová | Web | 9. září 2008 v 21:46 | Reagovat

Koukla jsme se na tuhle povídku a jujda, začíná zajímavě...odrovnala mě poslední věta...jojojo svět se zbláznil :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem