-To, čeho jsem se obávala, přišlo…1/2-

10. srpna 2008 v 9:30 | Hannah x) |  Bridge of depression
-To, čeho jsem se obávala, přišlo…1/2-

Byla půlka toho všedního listopadu. Na žádném stromě nebyl ani jeden list. Zato jehličnany jich měli tolik. Byli tak sobečtí, že je nechtěli nikomu půjčit. Jezero bylo strašně lednové a opravdu ani ti největší otužilci se neodvážili se vykoupat právě v něm. Voda byla průzračná a temná. Na dno jste nedohlédli ani, kdyby, jste chtěli. Byli i takoví…Hladina jezera myla až mrtvolně tichá. Jakoby i ti poslední živočichové zapomněli, jak žít…
Kráčela jsem po břehu, a dívala se na druhý břeh této kaluže vody. Na sobě jsem měla jen černé šaty na ramínka, volné…Nebyla mi zima…Což bylo obdivuhodné, protože byla opravdu pořádná zima. Usadila jsem se na kameni, který vyčníval ze břehu. Za ním už byla voda tak hluboká, že začínala černat a já se ji bála…bála jsem se vody…Bála jsem se, té proklaté temnoty. Té tiché tmy…Nebála jsem se smrti. Teda jak které smrti…bála jsem se této vody…Vlastně veškeré vody…Která byla třeba jenom po pás…bylo víc věcí, kterých jsem se bála, nebudu je tu vypisovat. Bylo by to na dlouho…ale když vidím alespoň jednu z těchto věcí, tak vypouštím jiné. Třeba zimu…
Seděla jsem tam a utápěla jsem se v té temné hlubině, když se zamnou ozvaly ty těžké kroky…Proč musí vždycky všechno zkazit…ty kroky jsou prokleté? Nebo proč si mě vždycky najdou. I na tak odlehlém místě…Dobře, nebylo tak odlehlé. O necelých sto metrů dál se hlasitě bavili žáci školy tím, že black nechával snaha viset hlavou vzhůru a lily tomu nečinně přihlížela. Od té události v pátém ročníku, kdy se se Snapem pohádala, nejevila sebemenší chuť cokoli, co se týkalo jeho, řešit…
"Ahoj sestři, copak, tu tak sama…?" Ozval se a já ho ignorovala. Ten jeho chladný hlas plný pobavení se ve mně rozléhal jako zvon ohlašující potopu…
"Nehraj si na to, že mě nevidíš…" Začal a já si pohrdavě odfrkla… Cítila jsem, jak se zamračil a zase se ušklíbl…
"Copak, nemáš mě ráda?" zeptal se…Tos uhod, jasně, že tě nemám ráda, ty odpornej velkej tlustočerve…
"Chceš si zaplavat?" zeptal se a já vytřeštila oči do prázdna a pomalu se otočila a prosebným pohledem se na něho podívala. On se jen zasmál a nebezpečně se přibližoval…ne, ať toho už nechá…
"Copak…bojíš se?" zeptal se zase a nezpomalil…já se na něho pořád dívala prosebným pohledem a vstala…ne, Ať jde pryč…
"Ptám se znovu chceš si zaplavat?" zeptal se a jeho úšklebek se zdvojnásobil.
Začala jsem opatrně couvat a mírně zakroutila hlavou a dál na něho zírala…
"Ale ale…bojíš se…Ty se bojíš…" Začal se chladně smát a já k němu doslova cítila samou nenávist. Snad ještě větší, než k rodičům…
"Ne…Nech mě být, co ode mě chceš?" Vypadlo ze mě a stoupla si na poslední volný kousek kamene…
"Co chci?" zeptal se pobaveně…
"Já chci tolik věcí, že se sám v sobě nevyznám víš…" Řekl a já náhle pochopila…On věděl, že neumím plavat…On mě chce zabít…" Zalapala jsem po dechu a on stál teď až nepříjemně blízko…Na půl metr a natahoval ruku…
"Ne…prosím…" Zašeptala jsem. On se jen zasmál a nepatrným pohybem ruky do mě strčil. Já neudržela rovnováhu a padala jsem po zádech. Všechny končetiny jakoby zpomalily víc, než moje tělo a vlály nademnou. Vykřikla jsem a ani jsem se nestačila nadechnout…Dopadla jsem do vody po zádech a vytřeštila oči…Mávala jsem kolem sebe rukama, ale plavat jsem neuměla, takže jsem se ponořovala ještě hloub a hloub. Do té temnoty. Do toho tíživého ticha…ze kterého praskaly bubínky…Pomalu se objevovaly bělma v mých čokoládových očích a já cítila, jak se do mě v každém místě zarývá ostrá čepel nože. Jako by na vás někdo seslal tisíc cruciatusů…Já jsem cítila jak padám…padám…jen padám, do té tiché tmy, které jsem se tak bála. Teď mě však přitahovala jako magnet…Chtěla jsem umřít. Chtěla jsem cítit jenom ten chlad vody, v níž se pomalu utápím. Chtěla jsem, abych se víc přiblížila k té tmě… Pomalu jsem upadávala do spánku, ze kterého se určitě neprobudím…viděla jsem už břeh…Břeh na konci mého mostu…Viděla jsem konec mého života…(Někdo by řekl světlo na konci tunelu) Viděla jsem jen ten Břeh. Celý zpustošený léty mučení. Chtěla jsem jenom umřít…Jen tady a teď. Slyšela jsem jenom to ticho. To chladivé ticho… Cítila jsem jenom tu bolest. Tvrdou a chladnou…Ale taky něco jiného…Něčí ruce mě uchopily za pás a já cítila jak se pohybuju…Pak jsem viděla jenom tmu a ten břeh, který stejně rychle jako se objevil, tak tak rychle zmizel…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 miriela miriela | E-mail | Web | 10. srpna 2008 v 13:23 | Reagovat

aaa takto to useknúť, že sa nehanbíš :(

2 tina tina | 10. srpna 2008 v 13:37 | Reagovat

ty vogo...klásnýý..ale chceto další kapčuu

3 Dincie Dincie | 11. srpna 2008 v 16:25 | Reagovat

A bude taky někdy nějaká veselá povídka ? :-D Nemohla by ji ta osoba co ji vytáhne trochu rozjasnit,rozveselit život ?

4 Baruuss Baruuss | Web | 25. srpna 2008 v 11:38 | Reagovat

Cool, aspoň mám c číst. Píšu ti koment, protože nevim, kdy budu mít čas to dočíst všechno, ale abys věděla, že jsem na tebe nezapomněla:D

5 Elizabeth Greenová Elizabeth Greenová | Web | 9. září 2008 v 22:04 | Reagovat

Pěkné...jdu dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem