-To, čeho jsem se obávala, přišlo…2/2-

8. září 2008 v 21:04 | Hannah x) |  Bridge of depression
Hi guys...
Tak ano, je tu další kapitolka k B.o.D. Kdyby v sobotu naši nepořádali WC.-winter cup, to jest šachový turnaj, přibylo by tu víc kapitol...Šachy...ta nejnudnější věc po loupání česneku a krájení brambor...Naštěstí jsem z něho úspěště vycouvala před dvěmi lety...No není to geniální...:D (To je ta nejlepší věc, co jsem mohla udělat...:))
Tuhle bych chtěla věnovat Arriel, jako tu poslední, co ji asi věnuju...:( Je mi líto...):

Najednou sem zpozorovala za zavřenými víčky světlo…Otevřela jsem oči. Pořád ještě nedýchající a prudce se posadila a vychrstla vodu z úst na mého zachránce a následovně se rozkašlala a zase spadla do lehu. Překulila jsem se na bok a těžce dýchala a lapala po dechu…Nechtěla jsem se dívat…Ne…A tak jsem zavřela i oči…
"Zibová? Hej Zibová, Žiješ?" Ne…on ne…prosím, ať to není on…ať mám ještě vodu v uších…
"Quackenzibová…"Zasípala jsem potichu…
"Žije…"Křičel přes rameno někam do dálky tan blbeček…
"Hej Zibová, měla bys na ošetřovnu…" Prohlásil…Odsunula jsem se od něho pozadu jako krab s vytřeštěnýma očima. Napřáhl ruku, že mě jako zvedne…Zakroutila jsem hlavou…
"Chodit ještě umím…Děkuju" Vyjela jsem na něho a poslední slovo spíš pro sebe zamumlala. Nepochybně ho ale taky musel slyšet…"To zvládnu…" Řekla jsem a postavila se. Zatočila se mi hlava a podlomily se mi kolena. Spadla jsem zase na zem…
"Jasně…" Ušklíbl se…a pomohl mi vstát…
"Nesahej na mě…"Vyjela jsem zase…
"No na dlužníka si trochu moc dovoluješ, ne?" Zeptal se…Já se ušklíbla a o krok ustoupila…
"Ty si dlužník?" Odpověděla jsem otázkou. A pomalu couvala směrem k hradu…Byla mi zima. Jen si představte, jaká musí být zima v odpoledních hodinách listopadu a ještě přitom být mokrá na kost jen v šatech?
"Ne Zibová a to ty si dlužník…Neboj se, nezapomenu na ten vítězný moment…" Ušklíbl se a já si všimla, že je taky celý promočený…Chudinka…:P Pohrdavě sem se uchechtla a otočila se. Zase se mi zamotala hlava a já se opřela o nejbližší strom. Pomalu jsem se vydala k hradu a několikrát spadla nemotorně na zem…Bylo to jak ze zlého snu. Všechno ještě zamlžené a zlé…Pořád jsem si vybavovala tu jeho tvář, první, co jsem viděla…Zlý sen…kulhavě jsem vešla velkou dubovou bránou a schod za schodem jsem vyšla až do sedmého patra- Do společenské Nebelvírské místnosti. Zase jsem se pokusila co nejrychleji projít, ale tentokrát to bylo horší. Ještě pořád jsem byla desorientovaná. Kulhavě a pomalu jsem vešla do poloprázdné místnosti. Jediný, kdo tam seděl byla Susan s Remusem. Ti si mě ani nevšimli a debatovali, ani nevím o čem. Mým cílem totiž byly schody na protější stěně…Kulhavě jsem vyšl poslední tři schody a vpadla do ložnice. Zabouchla za sebou dveře a padla vyčerpaně na postel. Tahle cesta mě stála víc sil, než výšlap na mt. Everest… Za pět minut ustavičného ležení jsem vstala a usušila jsem se…Oblékla jsem se do pyžama a kopla do sebe uklidňující lektvar. Po půl hodině se tu sešly holky a začaly se o něčem bavit. Já urychleně schovala lahvičku a zadělala závěsy postele…Ulehla jsem a téměř okamžitě usla…
###
Tyhle zážitky mě deptaly natolik, že jsem si zakázala o nich přemýšlet. Ale bylo to těžké, neboť vždy, když na mě Black narazil se spokojeně ušklíbl a nahlas něco začal šeptat všem, co se kolem něj shromáždili. Takže skoro všichni z ročníku, či celé školy mimo Zmijozel… to ráno bylo velmi hlučné.
"Vstávej Loreline…Je ráno…" Křičela na mě Lily od dveří a zavřela je, aby šla se Susan na snídani. Tak to bylo vždycky…Oblíkla jsem se do svého oblíbeného svetru,roláku- Inkoustově modré barvy. Sebrala tašku a po koupelní úpravě vyšla s neprůhledným výrazem na snídani. Když jsem usedla, tak jsem, jako vždy, sebrala dvě jablka a dala se do snídaně… Jedno jsem si schovala a doplnila zásobu větrových bonbónů, která se podstatně zmenšila…A když jsem se natahovala pro sklenici dýňového džusu, uslyšela jsem těsně vedle mě nějaký známý hlas…Velmi známý hlas…
"Jak sis zaplavala?" zeptal se Christ…Ignorace nadevše.
"Nedělej, že mě neslyšíš…"Dál jsem ho ignorovala, vypila sklenici a vstala. Chtěla odejít, když mě surově chytnul za zápěstí. Prudce jsem se otočila a nevraživě jsem se na něho podívala…Ušklíbl se a znovu se zeptal…
"Celkem dobře, kdyby nebyl listopad a uměla bych plavat…" Zasyčela jsem, vytrhla mu ruku a rozběhla se z Velké síně a mnula jsem si zápěstí. Měli jsme hodinu volnou a já ji hodlala strávit v knihovně…
Když jsem otevírala knihu Obrany proti černé magii, venku začalo sněžit…Super…Byla polovina listopadu, a už sněží…To je fakt super…Když jsem přečetla asi polovinu toho článku, ze kterého jsme měli úkol, tak jsem zase pocítila to mrazení na zátylku…Zase mě někdo pozoruje. To by teď ale nebylo divné, když už se za tu jednu noc stihlo rozkřiknout, že mě Black zachránil před utopením…Ale tohle bylo něco jiné…Otočila jsem se…a zase. Zase se naše pohledy střetly. Teď kolem mě ale nebyl nikdo. Za kým bych se mohla schovat. Sebrala jsem si tedy knihu a zašla do regálu pro druhou do lektvarů. Schválně jsem si počkala, byla jsem tam asi deset minut. Doufala jsem, že odejde. Přece jenom bylo dvacet minut do zvonění. Ale ne. On tam byl pořád…Když jsem vyšla, vytáhla jsem pergamen a začala psát druhý úkol do lektvarů. Po chvíli si ke mně ale přisedla Lily a já teda měla úkryt před těma modrýma očima…Když si ke mně ale přisedl nějaký kluk. Nevzhlédla jsem, jenom jsem si všimla, že se na mě furt dívá…Tak jsem se teda podívala taky.- Usmíval se. Vlasy špinavě blonďaté až hnědé mu spadaly do obličeje a modré oči měl zasazené v oválném obličeji…
"Ahoj…"Zkusil navázat konverzaci…To jako semnou? Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikoho jiného, kromě soustředěné Lily a nás dvou jsem neviděla…
"Jo, mluvím s tebou…" Řekl pobaveně a já se rozpačitě usmála…
"Em…čau…"No to je výrok století…Opravdu asi řečník nebudu…
"Proč si tu vždycky sama?" Zeptal se a já se znovu rozhlédla…
"Já?...Já tu nejsem sama…"Řekla jsem…A uhla pohledem…
"No jasně…A kdo je tu s tebou?" Zeptal se…
"No…"Vypadlo ze mě a rozhlédla jsem se po třetí. "Lily a teďkom…ty…em…"Rozpačitě jsem se podívala do knížky, ale nehýbala očima. Nečetla jsem.
"Frank Longbottom…"Představil se a podal mi ruku. Chvilku jsem váhala, ale uchopila. Zamrazil mnou zváštní nepříjemný pocít…Ale neuhla jsem. Naopak jsem se mírně usmála…
"Lore…"
"Vím, kdo jsi…" Ubezpečil mě dřív, než jsem to stihla doříct…
"No a…ehm..t-…"
"Jsem z Havraspáru…"Řekl…
"Aha…" Řekla jsem zase a dál zírala do knížky…
"Pořád si mi neřekla, proč si tu vždycky sama…" Řekl a já chtěla znova protestovat, ale on mi zase skočil do řeči…skokan…:D
"Nekecej…" Řekl…"že nemáš žádné přátele…" Řekl a já nevěděla, co mu na to mám říct…
"Heh…" Rozpačitě jsem se znovu usmála a on překvapeně vzplál slovy-
"A…proč? Vždyť…"
"Nech to plavat…"Řekla jsem a zavrtala se do knížky…Teď jsem už ale četla…
"Jak nech to plavat?"Zeptal se mě… To tu semnou mluví, jako sobě rovnému člověku, Kam jsem se to dostala? Jako do něaký slušný společnosti?
"Prostě to nech plavat…nemusíš se o mě starat…nemusí ti to ani být líto, nemusíš se tu semnou ani bavit…K tomu máš určitě mnohem lepší lidi, než jsem já…"Řekla jsem…a s -Ahoj- odešla…Jen na mě civěl neschopen slova. A já tomu byla ráda… Kdo by se semnou taky chtěl bavit, když mu vlepím do obličeje něco takového…Nechtěně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Greenová Elizabeth Greenová | Web | 9. září 2008 v 22:10 | Reagovat

Aaaaha...to je inteligence, a kdy bude další

2 miriela miriela | E-mail | Web | 11. září 2008 v 19:13 | Reagovat

teeda nový chlap na scéne, tomu sa vždy poteším, rýchlo ďalšiu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem