>Nanna…?<

20. října 2008 v 20:53 | Hannah Christopherová |  Ty krásnější časy
Tak jako sorry.
Vím, že tady už dvanást dní nic nepřibylo, ale dnes jsme psala z Fj, zítra píšem z Ch a D a pozítří z matiny. Doufám, že se bude kapitolka líbit, i když je tak trochu jiná. Myslím, že budou už jen čtyři a epilog. Ještě nevím. Ale jak už jsem říkala, rozmyslela jsem si to. ty úpravy na blogu budu dělat teď a ne až po ukončení Tkč, protože teď nemám čas na psaní a upravit blog, to zas není tak pracné. takže ať se vám kapitolka líbí a slibuju, že co nejdřív přidám k late love. Fakt co nejdřív,

>Nanna…?<


Vesnička Calm Kirk byla vždy považována za jednu z nejtišších oblastí Severního USA. Nachází se nedaleko proslaveného města Phoenix, ale je dostatečně izolované, proti jejich vlivům. Její obyvatelé jsou ale považováni za jedny z nejdivnějších. Proto se v téhle oblasti nacházelo jen velmi málo rodin, které by zde chtěli zůstat. Spíš se téhle oblasti lidé vyhýbali velkým obloukem, a brali to přes Los Angeles. Uprostřed vesnice stál hřbitov. Jak už jsem říkala, bylo to tiché a divné místo, vedle hřbitova stál kostel v původním americkém slohu s gotickými úpravami. (Asi ty slohy nedávají smysl, ale tohle beru jako vedlejší fakt.) Věž byla vysoká a tahle budova byla ve vesnici nejvyšší, největší a nejstarší. Vlastně tady nebylo mnoho budov. Byly zde tři hlavní ulice a pět postraních, které se rozmísťovaly kolem kostela. V každé ulici byly přibližně tři domy, místy možná víc. Každý domek byl v původním westernovém typu s maličkou předzahrádkou. A tady si povšimněte první zvláštnosti. Jistě jste se dovtípili, že je zde až přílišné horko. Jak tedy mohli obyvatelé této vesnice pěstovat na zahradách plodiny, které tak urputně potřebovaly vodu (brambory, mrkev, řepa, obilniny) zůstává ponecháno záhadě. Každá parcela, do níž byl zahrnován i dům, byla ohraničena býlím plotem a plot byl něco jako hráz, kde na jedné straně překypovala zeleň a na druhé vyschlá hlína spolu s pískem, štěrkem a seschlou trávou. Kolem vesnice se táhly daleké pláně stepi, jako na divokém západě a jen za hřbitovem byl jeden rozlehlý les, plný šťavnatých listnatých stromů a místy citrusů. Další místní zvláštnost. Mohla bych jmenovat více. Například to, proč ani jeden obyvatel nikdy nevykročil směrem k místní bance, místnímu obchodu, či místnímu hostinci. Nikdy nikdo nevyšel pracovat, jediné, kam místní obyvatelé chodili, byla jejich zahrádka, kostel, kam většina obyvatel této vesnice chodila na mše, a místní sousedé. To ť další zvláštnost. Mohla bych jmenovat tisíce věcí, co byli v tomto městečku normální, a jinde se to považovalo za nehoráznost. Ale nejdivnější ze všeho bylo to, že se hodinu co hodinu, minutu co minutu, den co den, noc co noc, ozývali hlasité výstřely, či rány. Ale nebylo vidět nikoho, kdo by tyhle zvuky vydávat, či by měl nabitou zbraň a vystřelil. Obyvatelé tohoto městečka si nejspíš už zvykli, nebo věděli, co tento zvuk, který tolik drásal uši, vydávalo. Proto, když se před vraty kostela ozvalo hlasité PRÁSK, neozvaly se zděšené výkřiky, ani nesouhlasné výhružky. Stalo se to, že se před dveřmi kostela objevili dvě postavy a hned na to zmizeli. Jelikož byla noc, nemohl nikdo postřehnout, o které postavy se jednalo. Jediné, co by věděli, kdyby stáli těsně u nich, je to, že byli lidské.

Hned, jak jsme zmizeli, tak jsme se také objevili. Po protažení, trubicí, o velikosti zahradní hadice, jsem si připadala až nadpozemsky velká. Toto nadpozemsky velké stvoření, ale přestalo hned být nadpozemsky velkým stvořením, jelikož se rozhlédlo kolem sebe. Jen co jsme se přemístili, skryl nás Brumbál zastíracím kouzlem a zeptal se mne.

"Říkal jsem si, že se zajdeme podívat nejdříve tady. Určitě víte, kde to teď jsme. A myslím si, jak praví lidová moudrost, že ráno moudřejší večera, takže zničení viteálu ponecháme zatím na zítřek. Dnes budeme spát zaslouženým spánkem, a věřím, že nebudete mít nic proti tomu, přespat tady. Jen ukažte které dveře." Řekl a tím mě naprosto ohromil. Instinktivně jsem ukázala na domek v druhé ulici třetí a vydala se k němu. Pořád ještě ohromena tím vším jsem se otočila a pohlédla jsem na kostel. Zítra touto dobou už tady nejspíš bude stát úplně jiný, jiný a ještě jednou jiný.Došli jsme před domek a zatočili vlevo. Otevřela jsem branku a ta se s vrzáním otevřela. Hned jak jsem zvedla zrak na hnědé kované dveře, zůstala jsem stát a následně se rozběhla dovnitř, jako by se dalo hrozícímu neštěstí ještě zabránit. Dveře byly vylomené z pantů a sesazené před čtyřmi schody z kachliček. Vběhla jsem dovnitř a kolem dveří s rozbitým sklem vběhla do obývacího pokoje. Brumbál se loudal ještě někde za mnou a vešel do kuchyně. Jelikož jsem v obýváku nenašla nic, kromě rozbitého skla, krvavých stop a roztrhané pohovky, tak jsem vyběhla schody do podkrovní ložnice. Tam byla ještě větší spoušť, než v předešlé místnosti. Tady bylo vybité okno, převrácená postel, rozbité starodávné předměty se válely po podlaze zalité krví a stůl byl přelomený na dvě poloviny. Jako na bojišti. Bála jsem se jít dál, bála jsem se, co tady uvidím, na jednu stranu jsem to chtěla mýt hned za sebou, na druhou jsem to nechtěla vědět. Nechtěla jsem vědět to, co už bylo jasné hned, jak jsem viděla venkovní dveře. Ale tady ve mně zbývala maličká naděje, že se mýlím. Nevydržela jsem to ale a došla k převrácené posteli. Obešla jsem jí a nohy mi přestaly sloužit. Dopadla jsem na všechny čtyři a po tvářích mi tekly slzy. Slzy, které tu nikdy už neměly být.

"Babi…?" Zatřásla jsem s ní. Neprojevila sebemenší známky života. To jsem se ale rozbrečela naplno. Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Jak dlouho tady leží? Nikdo ji nepomohl. Ale ona přesto bojovala, i když věděla, že nemá šanci. Kdybychom přišli dřív…Takové myšlenky se mi honili hlavou. Neuspořádané, ale v takovém stavu, kdo by přemýšlel.

Brumbál vkročil mlčky do místnosti. Hůlkou jsem jí právě čistila obličej.

"Neměli by, jsme tady dlouho zůstávat. Může se sem kdykoli vrátit." Podotkl a já jen mlčky přikývla.

"Nemůžeme jí tady nechat." Řekla jsem větu, která mi taky vrtala v hlavě. Jenda z těch jednodušších…

"Ne, to nemůžeme. Pošlu jí zatím do svého kabinetu v Bradavicích, vyhovuje?" Souhlasně jsem znovu přikývla a on ji poslal kouzlem do Bradavic, tak vzdálených od místa činu.

"Teď bude nejlepší, když se ubytujeme v místním hotelu." Řekl a já přikývla. Dnes toho na mne bylo pravdu moc. Ztráta tak cenné a velké osoby mě zasáhla na místě, kde před chvílí bylo příjemně teplo. Teď tady byl chlad a prázdné místo po tak dobrém člověku, jako byla ona. A Sirius, tohle bylo opravdu něco tak naivního. Vždyť se přece nic nestalo, oproti tomu. Moje naivita mne začala překvapovat…

Ubytovali jsme se v místním hotelu, jak Brumbál říkal. Dostali jsme pokoj 34. Ne zrovna moc velký, za to útulný a pohodlný. Dva pokoje s koupelnou a záchodem. Nic moc extra. Ale co by také člověk čekal v Calm Kirk. Ulehla jsem a myšlenky mě nedonutili spát. Zůstala jsem tedy ležet a civět do stropu. Nebylo už slz, které bych mohla prolévat, nebylo už smutku, které bych mohla cítit. Jediné, co se utkvělo, v mé mysli bylo, že něco takového už nedopustím. Nikdo už nemůže ublížit mým přátelům. Nikdo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dincie Dincie | 21. října 2008 v 15:07 | Reagovat

Chudáček Summer... teď už jí vlastně zůtala jen sestra a kamarádka..., že se nestydíš jí takhle brát příbuzné !!! :-D :-D

... zajímalo by mě  o kolik rodinných příslušníků ještě příjde....krásná kapitola ale smutná...taky jí mohl Brumbál říct něco povzbuzujícího... necyta jeden !!! :-D  :-D   :-D  :-))   :-))

2 Bonyka Sb Bonyka Sb | Web | 21. října 2008 v 20:26 | Reagovat

sb dolezita info

3 Lili Lili | Web | 22. října 2008 v 18:20 | Reagovat

boze ty si kruta!ale kapitla bola krasna:)

4 passia passia | Web | 29. října 2008 v 16:11 | Reagovat

uf konecne som to docitala vzdy som iba kusok stihla heh...no smutna kapitola Summer to nema lahke, ale paneboze uz nedavaj tolko opisov, lebo vzdy, ked dojdem na comp som zdechla a potom ledva citam a opisy su moc zlozite a moj mozog 8-D no som zvedava teda co sa stane dalej pochybujem, ze to bude len tak no problemo

5 Slatkar Slatkar | E-mail | Web | 19. prosince 2011 v 13:30 | Reagovat

Moc dobrý. Těším se na další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem