-Někdy prostě musíme ustoupit 1/2-

8. října 2008 v 20:48 | Hannah Christopherová |  Bridge of depression

Tak jsem se zase nechala unést. No posuďte sami, mám rozepsanou kapitolku k TKČ a možná přibyde už v pátek. Tahle kapča tu měla být už včéra, ale jaksi jsem to tu nestihla dát. Bo mamka mi hrozí, že jestli nebudu mít v 9 vyplej počítač, tak mi dá totální zaracha. takže supe no. Páč jsem ho měla mýt vyplej o pů 10 no a když šla mamka v noci asi kolem půl dvanáctý na záchod tak nějak zatoulala do našeho pokoje a "hups:]" No nic, tak se zatím držím, třeba mi to zase posune do půl. Ale já už mažu, páč to chci ještě dopsat. tahle kapitolka je celkem krátká, ale zase jen s 1 řádkém, tudiž bez dialogu. Nemohla jsem jinak a tak je rozdělena na dva díly, páč to, co je v názvu sedí spíš k té další kapitolce, nebo ke konci téhlé, vyberte si... Jinak PIŠTE KOMENTÁŘE!

Mějte se fanfárově.
Vaše Hannah x)

-Někdy prostě musíme ustoupit 1/2-

Kráčela jsem ospale chodbou, nevnímajíc její přirozený chlad. Pomalu, a vážila jsem každý můj krok. Její ozvěnu. Krok za krokem jsem se víc a víc přibližovala k velké dubové bráně. Nejspíš nechal školník otevřeno. Alespoň trochu štěstí přešlo na mou stranu, i když bych byla ráda, aby pomohlo někde jinde. Ale i tak se to dne hodilo. Prošla jsem a s chabým zavrzáním jsem za sebou dubovou bránu Bradavického hradu zavřela. Prošla přes těch pár schodů, které dělili hrad a Bradavické školní pozemky. Pomalu, tady už ozvěna nezněla, jsem se vydala na školní pozemky a dál. Nevěděla jsem, kam jdu, ale to v tuto chvíli bylo sotva podstatné. Bylo 14. 12. A školní ples měl začínat 23. 12. V sedm hodin. Možná. Nepamatuji si to správně. Ale to taky byla ta poslední věc, na kterou jsem myslela. Jen jsem chtěla pryč. Pryč od všeho zlého. Pryč od Chrise, Blacka, i Franka, i když si myslím, že je to taky malý důvod. Pryč od tohohle místa plného zlých a nejhnusnějších vzpomínek. Pryč od toho zatraceného místa plného neřesti. Možná jsem byla trochu přecitlivělá. Ale ti introverti bývají. A já jsem za to nemohla. Už jsem taková byla. Co na plat. Možná jsem Bradavicím křivdila. Bylo to krásné místo. Mohla jsem zde prchnout od rodičů, ale zase tu jsou i ti individua, kvůli kterým, Bradavice tohle kouzlo ztrácejí. Nemůžu si pomoct. Šla jsem zase pomaleji, než bylo třeba. Ale na to jsem nedbala. Bylo mi to jedno. Ale stejně se sem budu muset vrátit. Ale uvědomila jsem si, když jsem dospěla až na konec Bradavických školních pozemků a chtěla zaklepat na bránu z kovaného železa, před níž stáli dva chrliči, že nemám hůlku. To znamenalo, že se nesmím přemístit. No super. Celý týden jsem se těšila na tento okamžik, který mě udržoval při životě. Byla to hořící naděje, která teď ale vyhasla. Tak to je fakt úžasný. Nic lepšího mne nemohlo potkat. Rozhlédla jsem se. Vedla mne intuice, ale teď mne nevedlo nic. Jen ticho a tma. Nic z toho mi ale nepomůže najít hůlku, a ani cestu k hradu. Vydala jsem se tady jedním směrem, kde jsem předpokládala, že se hrad nachází a svižným krokem jsem se rozešla. Pomalu jsem začala běhat, abych tam byla co nejdříve a mohla svůj plán uskutečnit ještě jednou. Bohužel jsou Bradavické školní pozemky velice rozlehlé a tak jsem se po chvilce zastavila s pícháním v boku. Opřela jsem se o má kolena a lapala po dechu. Když se mi konečně ustálil dech a tep, tak jsem se rozhlédla a zase se rozešla. Předpokládala jsem, že jsem asi tak v půlce jezera. No nic. Snad to ještě stihnu do společenské místnosti a zpět. Po chvíli hořečnatého přemýšlení jsem se opět rozběhla. Ale ani ne po třech metrech jsem do něčeho tupě narazila, a to něco mě odrazilo na zem, kde jsem zůstala ležet. Asi mám rozbitý nos. Rukama jsem chytla zasažené místo a polekaně se rozhlížela kolem. Asi jenom strom. Úlevně jsem si oddychla a pokusila se vstát. Jenže zase mne něco nečekaně udeřilo do žaludku a odrazilo zpátky na zem. Málem jsem se pozvracela. Znovu jsem se opatrně pokusila vstát a zase. Tentokrát to odneslo rameno. A já pod prudkým nárazem zase podlehla a zhroutila se na zem. Po dalších úmorných pokusem vstát jsem to vzdala a potichu ležela na zemi. A nejhorší ze všeho bylo to, že jsem neměla hůlku, kterou bych mohla použít. Vrba mlátička mě neustále švihala svými větvemi do zad a já se už ani nesnažila vstát. Pomalu a co nejtišeji (I stromy mají uši) jsem se plazila za svištění větví a ran do zad z jejího dosahu. Zastavila jsem se, když jsem přestala cítit švihance do rozedřených zad. Měla jsem modřiny snad všude, kde to jen trochu mohlo být reálné. Nejvíc to asi odnesli záda a končetiny. Hlavu, po úprosném chránění jsem měla celkem neponičenou, krom pár škrábanců a zlomeného nosu. Pravou rukou jsem nemohla ani hýbat a na nohy jsem se stěží postavila. Vlasy jsem měla špinavé od hlíny a pramínků krve, které mi stékaly po spáncích a z nosu. Po chvilce opětovného zvedání a padání jsem to vzdala a rozhodla se přenocovat venku a doufat, že ráno bude příznivější. Že budu mít více sil. I když byl prosinec, tak žádný sníh nebyl. Teda byl, ale ta trocha už roztála a místo něj byla zem tak promrzlá, že i ten sníh by byl lepší. Odplazila jsem se někam do křoví, aby mne ranní ptáčkové nenašli a lehla si, že budu spát. Ale jak jsem si lehla, tak jsem nemohla najít tu nejlepší pozici. Všechno mne bolelo, i ten nejmenší pohyb mne bolel. Nakonec jsem si lehla na břicho, které to, jako hlava odneslo nejméně.

Ráno mylo chladné. Pořádně jsem ani neusnula. Protože ani pozice na břichu mi nevyhovovala. Ale nohy si trochu odpočaly. A tak jsem se s velkými obtížemi postavila na nohy. Pomalu, přidržujíc se postraních křovin jsem se vydala cestou k hradu. Naštěstí nikdo venku nebyl, až na hajného Hagrida, který daleko před svou hájenkou učil Tesáka "sedni" a "Lehni". V hradě však bylo rušno. Nechtěla jsem, aby mne někdo viděl a tak jsem zvolila tu delší, ač namáhavější trasu. Ale při prvních dívčích umývárnách zapadla dovnitř. Umyla jsem si obličej a ruce. Prozkoumala jsem svůj nos. Byl celý na křivo a na obličeji jsem měla pár švihanců (po švihnutí něčeho jako bič…) částečně jsem si umyla vlasy a upravila oblečení. Chtěla jsem dojít na ošetřovnu. Tohle bych určitě už zpravit nedovedla. Možná ten nos, ale to rameno a koleno na levé noze (kam mne udeřila jedna z největších větví) jsem zpravit určitě nehodlala. Něco bych možná uměla, ale do života jako postižená jsem být fakt nechtěla. Slyšela jsem, že u Munga mají plno. Potichu jsem vylezla z umývárny a přešla o dvě poschodí výš, kde se nacházela ošetřovna. Musela jsem se vyhnout rychlejším chodbám, abych nepotkala ranní lidi a šla jsem tedy chodbami dávno opuštěnými, kde vládlo ticho a pavouci. Došla jsem do ošetřovny, ohromena tím, že jsem tu vůbec došla, zaklepala a vpadla dovnitř. To, co jsem spatřila mi vyrazilo dech na tak dlouhou dobu, že jsem s dechem nevystačila a na vydlážděnou zem omdlela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolikrát jste četli Harryho Pottera a Relikvii smrti?

Nečetl/a
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
10 a více...

Komentáře

1 Dincie Dincie | 9. října 2008 v 17:36 | Reagovat

Ježiš marja !!!! Cos to s ní provedla ??? Jak to žes ji tak zmrzačila ??? :-o  :-D  :-D  ... Chudák...  teda...to se mlátička zase jednou předvedla.... :-D :-D :-D

2 passia passia | Web | 9. října 2008 v 21:28 | Reagovat

fuha rychle pokracko som zvedavaaaa

3 Nessa Nessa | Web | 10. října 2008 v 17:28 | Reagovat

no, trochu drastická část =) ale líbilo se mi to, dobře se to četlo. Akorát teda nesnáším takhle useknuté konce,tak doufám, že pokračování bude brzy =)

4 Baruuss Baruuss | Web | 11. října 2008 v 21:55 | Reagovat

Ty koky! To je něco, sem nečekala....chudák malá, ale ten konec si nemohla useknout hůř.....:D

5 miriela miriela | Web | 12. října 2008 v 17:10 | Reagovat

ou, drsná kapitolka, resp. polovica, chudatenko bolelo ma to spolu s ňou ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem