>Prejudice is true<

5. listopadu 2008 v 19:32 | Hannah Christopherová |  Ty krásnější časy


Tak je tu předposlední kapitolka, možná budou eště dvě...Nevíím... Je celkem delší, a je docela rychle, ne? :) Nedělejste si předčasný předsudky. Nad touto kapitolkou se musíte trochu zamyslet i po tom, co to dočtete. Název, podle mne vypovídá o všem. Nevím, jak si ho vyložíte vy, ale podle mne je to jasně řečeno. Porstě- Předsudek je prevdivý. Nebo bych spíš měla říct Předsudek byl pravdivý? *Tajemný úsměv*
>Prejudice is true<

Když jsem se probudila, byla jsem v úplně stejném citovém rozpoložení, jako když jsem usínala, což mi moc nepomohlo. Vstala jsem a oblékla se do teplého přiléhavého oblečení. Vlasy jsem si stáhla do tuhého drdolu a kratší sepnula sponkou. Asi se divíte, kde jsem to všechno vzala. Neptejte se mne, já to taky nevím. Prostě to tady bylo, a já to použila. Sešla jsem dolů do hostince, kde už seděl Brumbál a četl noviny. Sedla jsem si taky a pustila se do ovesné kaše. Takou břečku jsem ještě nejedla…Odsunula jsem to s odporem od sebe a zeptala se.
"Kdy vyrážíme?"
"Po obědě." Řekl, což mne dost udivilo.
"Po obědě? Co budeme do té doby dělat?" Zeptala jsem se ho.
"Já musím něco zařídit, vy zůstanete tady a prosím vás," ztišil hlas a naklonil se ke mně," Nikam nechoďte, zůstaňte v hostinci. Nechci riskovat, že se něco stane." Řekl a já jen příkře přikývla. V hostinci, no super, páchne to tu alkoholem a cigaretami. Asi se mi dělá nevolno…
Odebrala jsem se tedy nahoru a sedla jsem si na postel. Co budeme dělat? Odpověď ale přišla dřív, než jsem čekala, dřív, než jsem nad tím začala úplně přemýšlet. Slyšela jsem klepání. Klepání na sklo. Podívala jsem se k oknu a za ním na parapetu seděla malá sova. Otevřela jsem ji okno a ona vletěla dovnitř. Odvázala jsem ji z nohy dopis a odešla ji pro vodu, když jsem se vracela zpátky, nedočkavostí jsem otevřela dopis.
Drahá Summer
Pokud čteš tento dopis, budu již asi mrtvá. A pokud to už víš, tím víc mne to mrzí, že tě moje sova nestihla. Nevím co jiného, bych ti měla napsat, než to, aby ses postarala o Miu. Je to ještě dítě a přála bych si, aby to nesla statečně. Co se týče tvé matky, tak nevím, co bych měla napsat, asi jen to, že dostane, co si zaslouží. Ať tebou, či někým jiným. Myslím si, že dopis na rozloučenou by měl být rozhodně delší, ale jelikož nevím, co by mělo být důležitější, než zdraví mých milovaných vnuček, tak na délce asi nezáleží. Přeji ti, abys měla všechno, co chceš, i když všechno to asi nebude. Vyřiď prosím to samé Mie. A naposledy, co se týče poslední vůle, je to asi jasné a nic nemusím zdůrazňovat. Vše po mé smrti přejde na vás dvě. Je pouze na vás, kolik věcí si ponecháte, a co prodáte. Jediné, co si přeji je, aby, jste nechali portrét tvého otce, který visí nad krbem v mém domě. A teď, se s tebou rozloučím. Mějte se nádherně.
S věčným pozdravem
Babička Jane Adieová
Když jsem dočetla, oči se mi zalily slzami vděku. Nic jsem k tomu říct nepotřebovala, nic, vše již bylo řečeno. Asi bych měla napsat dopis Mie, a s tím poslat i tento, ale vždyť ji zítra, možná dneska ještě uvidím a tak mi to přišlo zbytečné. Snese to mnohem lépe, než z dopisu, či od někoho jiného. Musím to být já, kdo ji to řekne. Nikdo jiný. Byla jsem tím tak skálopevně přesvědčena, že jsem dopis uchovala ve vnitřní kapse a sovu poslala bez vzkazu do Bradavic. Tady být nemůže a v jejím domě by byla sama. Nevím, na co budeme mít dvě sovy, když si už nemáme s kým psát… Vztáhla jsem ruce pro kapesník a otřela jsem si oči. Byla jsem tak nebezpečně blízko od rodinného sídla, že to na mne vrhalo tak temný stín všeho, co se v těch místech stalo. Byla jsem bledá. Hnědé vlasy tomu dodávaly efekt mrtvoly.
***
Když jsme se naobědvali, jídlo nebylo dobré, ale jíst se dalo, tak jsme vyrazili. Přemístili jsme se na stejné místo, jako včera. Podívala jsem se na tu ohromující, dech beroucí stavbu. To že tu bylo mrtvé ticho, nepřidávalo na lepší atmosféře ani náhodou. Proč ve dne, proč ne v noci?
"Připravená?" Zeptal se mě. Pouze jsem kývla, nebyla jsem schopna slov. Tohle by, jsme s babičkou, asi fakt nezvládly.
Vešli jsme dovnitř. Vevnitř nebyla žádná mše, ani nic podobného, takže tu bylo stejné ticho, jako venku. Cílevědomě jsme vykročili až k oltáři. Rozhlédla jsem se kolem, až jsem uviděla to, co jsem hledala. Přistoupila jsem blíž ke schodišti. Bylo příkré, strmé a dost úzké. Naštěstí jsme byli oba dost štíhlí na to, abychom se tím protáhli. Schodiště ústilo do neosvětlené chodby. Na stěnách byla tlustá vrstva prachu a bylo vidět, že louče po stranách nikdo už dlouhou dobu nezapaloval. Oba jsme vykročili přímo naproti protější stěně. Před ní se chodba rozdvojila, zcela instinktivně jsem zahnula doprava a on doleva. Když jsme se pak na konci obou chodeb zase setkali, zastavili jsme se před stěnou, do které byl vyryt žlábek se svěcenou vodou a vedle toho další. Prázdný.
"A teď slečno-" Nedopověděl, protože jsem věděla, co mám udělat, nebylo potřeba, aby to říkal. Sáhla jsem po hůlce a vykasala si rukáv na levé ruce. Hůlkou jsem se dotkla paže a objevila se na ní rána dostatečně velká, aby vydala tolik krve, aby její objem byl stejný, jako objem svěcené vody. Naplnila jsem žlábek mou krví a zase ránu zahojila klasickým kouzlem- Episkey.(Hej myslím, teď si tím nejsem na sto procent jistá).
Místo těch dvou žlábků se objevila klika. Podívala jsem se na Brumbála, ten přikývl a já stiskla. Vešli jsme do spoře osvětlené místnosti, která nebyla tak hluboko pod zemí, aby do ní nedosahovalo sluneční světlo. Vešla jsem. Rozhlédla jsem se a právě jsem to spatřila. Viteál, který tu ležel, už bůh ví jak dlouho. Natáhla jsem ruku, ale zarazily mne dva hlasy.
"Počkej chvíli…"
"To bych nedělala, být tebou." Sevřelo se mi hrdlo. To nemůže být pravda… Sevřela jsem v kapse hůlku a ruku stáhla zpátky. Byli jsme v pasti…
"A proč ne?" zeptala jsem se své vlastní matky, když vystoupila ze stínu.
"Á dobrý den paní Adieová, jsem převelice rád, že se poznáváme." Řekl Brumbál a já se poprvé začala třást. To nebylo dobré znamení.
"Jmenuji se Tameira, Brumbále…" Řekla a na poslední slovo dala znechucený důraz.
"Vím o tom…" Přiznal Brumbál.
"Proč bych to podle tebe neměla dělat?" zeptala jsem se ji znovu.
"Protože jestli to uděláš, tak jsi do vteřiny mrtvá i s tímhle…ředitelem?" Řekla posměšně.
"Tím bych si nebyla tak jistá. Jsme dva na jednoho…" A dřív, než jsem stačila cokoli udělat, začal boj. Vyslala jsem proti ní omračovací kouzlo, ale ona se mu mrštně vyhnula. Pak už jsem nepostřehla, kdo vyslal co, a proti komu.
"Expelliarmus"
"Rictusempra"
"Mdloby na tebe"
"Sectusempra"
"Protego"
Všem se kouzla vyhýbala, ale já měla v záloze ale plán B.
"Protego maxima" Zahřměla jsem a jelikož byla moje matka v hodně malé vzdálenosti od knihy-viteálu, tak pohltila moje bublina ji i tu knihu. Žádné kouzlo nemohlo proniknout dovnitř. To bylo, všeobecně známe, už u "Protega" Ale tentokrát neproniklo žádné dovnitř…ale ani ven. Matka si to zřejmě neuvědomila, byla to mocná čarodějka, ale i ta se někdy splete, protože štít byl průhledný.
Šíleně se zasmála, protože si myslela, že když jsme sklopili hůlky, že se vzdáváme. Šíleně se zasmála svým jedovatým smíchem a ukázala na mě hůlkou.
"Teď už mi neutečeš, dcerunko AVADA KEDAVRA!" Zeječela šíleně a kouzlo vyletělo z její hůlky v roji zelených jisker, odrazilo se od štítu a zasáhlo ji do hrudi a v překvapeném pohledu se zhroutila k zemi. Zrušila jsem kouzlo a na pár sekund mi ji bylo strašně líto. Mám jen Miu, a podle toho se taky zachovám. Vzhlédla jsem ke knize v černých deskách. Volně tam ležela. Neznala jsem nic jednoduššího, než použít zložár, který viteál stoprocentně zničí.
"Co budeme dělat, pane profesore?" zeptala jsem se, pro jistotu.
"Nemám nejmenší ponětí." Řekl a já se podivila, on že nemá ponětí?
"Leda, pokusíme se ho vzít do Bradavic." Řekl…
"Fajn." Řekla jsem, ale než jsem si to stačila rozmyslet, tak jsem po svazku šáhla.
"Nesa…"Bylo už pozdě. Z desek se vypařovaly jedovaté plyny a z přední desky vyšla jakási ruka. Věděla jsem, jak je tato kniha nebezpečná, proto jsem to nechtěla nikomu říkat, ale neodolala jsem, nebo lépe řečeno, můj instinkt selhal. Ruka mě chytla pod krkem a snažila se mi přelomit vaz, nebo mě udusit. Mé póry nasakovaly jedovaté výpary a ruka se mě snažila zabít. Brumbál se ke mně přihnal hned, jak jsem se toho dotkla, ale nic udělat nemohl. Na viteál nemá nikdo, dokonce ani on ne. Výpary mi pomalu omamovaly mysl a smysly. Ruce se pomalu podařilo mě udusit. Pak mě ale znenadání pustila, nebo jsem ji už necítila, buď jedno, nebo druhé, ale potom mi začínalo být strašné horko, až neúnosné. Něco mi ožehlo vlasy i obočí, dralo si to cestu k mým končetinám. Zložár smrtelně působil. Nebyla šance, že by se odtud dostal sám, natož s mým bezvládným tělem. Teď už mi bylo všechno jedno. Pomalu jsem se ztrácela a věděla jsem, že co nevidět omdlím. Mé viditelné pásmo se zužovalo a nahradil je černý prostor. Neviděla jsem, neslyšela jsem, ani jsem nic necítila. Byla jsem ráda. Bezbolestně umřít, o tom jsem vždy snila. Bez bolesti, jen tady a teď. Pomalu jsem se propadala, a černé pásmo se pořád zvětšovalo, až jsem neviděla nic. Nasáklá jedovatými plyny, odřená od těsněminutých kouzel, málem udušená, smrtelně popálená a s nejméně jednou zlomeninou, způsobenou mým pádem na tvrdé zatuchlé kachličky. Ať se odtud dostane alespoň on, ať to poví ostatním, že se už neprobudím, že odcházím, za svou babičkou. Nevím proč, jsem si vzpomněla právě na Siriuse, na ten jeho bezstarostný úsměv a s uhlově černými vlasy, které mu s nedbalou elegancí spadaly až na ramena. Jeho bouřkové oči mne propalovaly snad ještě víc, než Zložár, který z 99,9% způsobí mou smrt. Nechtěla jsem umřít a neodpustit mu, když pro mě byl celou dobu věrným přítelem…"Odpouštím ti…" Zašeptala jsem poslední slova, než jsem se totálně propadla do bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *KikKat* *KikKat* | Web | 5. listopadu 2008 v 19:34 | Reagovat

ahoj, chceš mít super mega návštevnost? jestli ano tak klikni na můj web, a můžeš mít online i 300!

úplně krásný design :))

2 Monika-Hermi Monika-Hermi | Web | 5. listopadu 2008 v 19:55 | Reagovat

Jaj no neviem čo mysliš :-(

3 Annie Annie | 5. listopadu 2008 v 22:47 | Reagovat

ať to přežije prosím...jinak to byla celkem pěkná kapitolka.....ale víc se mi líbily ty z Bradavic...snad se tam vrátí;-)

4 Dincie Dincie | 6. listopadu 2008 v 16:26 | Reagovat

Chudáček Summer...to je ale krásné že si právě teď vzpoměla na Siriuse...ikdyž si myslím, že ji zase tak moc neublížil... tak "milý" jako její maminka rozhodně není... akorát...jak vlastně Tameira  Adievová vypadá ? :-))

Je na ni Summer vzhledově podobná ? :-)) Krásná, smutná kapitola, ten konec je pěkný ale ....NEZABÍJEJ JI !!!!! Chudák Mia, co by bez Summer dělala...vždytˇ by neměla žádné rodinné příslušníky... :-o :-o :-o :-o :-o  já jsem  si na Summer už zvykla....nezabíjej ji prosím....bylo by jí škoda....:-)

5 passia passia | E-mail | Web | 8. listopadu 2008 v 17:57 | Reagovat

omg toto neee toto fakt neeeeee

6 Elisabeth Elisabeth | E-mail | Web | 8. listopadu 2008 v 18:22 | Reagovat

Jasně, ráda se spřátelím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem