>Upon sleepy sick-bed 1/2<

9. listopadu 2008 v 20:52 | Hannah Christopherová |  Ty krásnější časy

Tak achojte lidi.
Jakpak se máme? No nic. Máte tady další kapitolku k Těm krásnějším časům. Je to předposlední, tak si ji užijte. Věděla jsem od začátku, že to takhle skončí. Nejprve jsem si myslela, že ji její matka nějak ublíží ve společence po plesu, když poběží do své ložnice, ale nějak jsem tam zamíchala ještě ty viteály, takže se to semlelo takhle. Doufám, že se bude líbit, je docela dost dlouhá, typuji. Docela dost. Je rozdělena na dvě části. Tu druhou sem přidám hned, jak ji dopíšu, čož- nevím kdy bude. Chtěla jsem ten začátek nějak prodloužit, ale nešlo to. No nevadí. Napínání je sice dobrá věc, ale aby si to zachovalo svou podstatu to je věc druhá. Tak jsem se rozmluvila dost. BTW věděli jste, že je to už 19 kapitolka, kdybych počítala podle článku, tak je to 23. Hey to letí... Ať se vám líbí a prosím o komentáře. Hodně moc komentářů prosím. :)
Vaše Hannah x)

>Upon sleepy sick-bed 1/2<


Brumbál se rozhodl jednat rychle. Zabránit mi, abych na to sáhla. Ale bylo pozdě. Snažil se, ale nepomohlo to. Nakonec měl jedinou možnost. Začal ve vzduchu dělat složité útvary a ruka se pomalu stáhla do knihy, když ucítila žár zložáru. Zložár má jednu velice zajímavou věc, soustředí se, pouze na jednu budovu. v tomto případě to byl kostel. Omdlela jsem a on mne uchopil do náruče a spěchal se mnou ven. Tady už nebyl kyslík. Vlasy mu začaly černat, ale já na tom byla zdaleka hůř. Tohle nemohlo vyjít, problesklo mu hlavou, ale snažil se zachovat klid. Žádné kouzlo to neuhasilo, tím si byl jistý, takže to ani nezkoušel. Uháněl chodbami, a snažil se nemyslet na nejhorší. Plameny se mu sápaly na hábit, ale on utíkal dál… Nikým nerušen pryč. Jestli ji tohle nezabije, tak to bude otrava jedovatými plyny. Vyběhl z kostela ven do chladné noci.
***
"Lily?" Přerušila mou nejlepší přítelkyni Mia.
"Ano?" Seděly ve společenské místnosti u krbu. Byl už dávno, předávno konec Vánočních prázdnin a dnes byl první květnový den. Bylo prvního Máje.
Mia se odmlčela…"Um…Pusť to z hlavy…" Vzdala to nakonec a přitáhla si kolena blíž k bradě. Obě dvě byly hluboce zamyšlené, a když chtěla jedna své myšlenky sdělit druhé, nenašly k tomu odvahu. V tu chvíli se k nim přihnal udýchaný Sirius. A tvářil se, že začne skákat radostí. Tak šťastný nebyl, ani nepamatoval.
"Probrala se…"
***
Do zavřených očí mi udeřily zlatavé paprsky a jemné, nadýchané peřinky, lehké jako obláčky. Byly teploučké, asi ohřáté od slunečních paprsků. Jsem v nebi. Napadlo mne hned. Ale jako bych vyslovila nějaké zakázané kouzlo a hned mě začalo cosi bolet na levé noze. Postupovalo to, dál až mě bolelo celé tělo. V nebi? Copak existuje posmrtná bolest? Asi ano, když mne celé tělo bolí. Jsem asi přeležená. Na oblacích? Těžko. Pomalu jsem si začala uvědomovat tu ironii. Já tady ležím, asi na mračnech, sice jsem to nepoznala, ale skupenství bylo stejné, a mí přátelé byli tam dole a nejspíš se teď dohadovali, kde jsem zmizela. Když mi najednou vyrašila bolest na pravém spánku, a tak jsem přestala přemítat o tom, co dělají mí, ještě živí, bývalí přátelé. Existuje moje tělo? Nebo mě bolí jenom duše, že jsem se s nimi nerozloučila víc. Ohmatala jsem si snad všechny končetiny i hruď a nakonec hlavu. Vše bylo, jako před tím, až na vlasy. Byly nepřirozeně dlouhé. Delší, asi do půli zad. Tak dlouhé jsem si je nikdy nenechávala narůst. Divné… Takže mám tělo. Super, a k čemu mi je, když jsem mrtvá. Žádné křídla, ani rohy jsem ale necítila, tak mi to přišlo divné. Takže ze mne andělíček strážníček mých přátel nebude. Ale když jsem cítila, můžu taky vidět, ne? Pomalu, velice pomalu jsem otevírala oči. Do očí mi udeřily paprsky ještě víc, než se zavřenýma očima. Zlatá záře mi oslepovala oči a první, co jsem viděla, byla má ruka, když si chtěla odhrnout vlasy z očí. Zamyšleně jsem se na ni dívala. Vypadala docela pobledle. No dobře. Byla trochu víc pobledlá. Nedivila jsem se tomu, vždyť jsem mrtvá. Mrtvá, už je nikdy neuvidím. Neuvidím, Lily, jak zamyšleně hledí na úkol z lektvarů, ale ani Jamese, jak pozoruje, Lily. Miu ani ostatní. Bylo mi k pláči, a taky proč se nepoddávat citům. Po tváři mi stékala horká slza. Zabil mě zložár. Jak krásná smrt. Nic lepšího jsem si nepřála. Chtěla jsem zemřít ruku v ruce s někým, koho bych milovala v boji. Zemřít jako hrdinka. No co? Být hrdinou snad není nic nezákonného. Ale ne, já musela uhořet. Ach jo. Co je to za posmrtný život bez někoho, kdo by s vámi sdílel pocit prázdna. Nikdy jsem nevěřila na posmrtný život, ale asi věřit začnu, protože já "žiji" posmrtný život, že? Pokusila jsem se posadit. Nešlo to. Chrm… tak tělo mám, ale používat ho nemůžu. Tak jak to, že můžu pohnout-…Pochopila jsem. Mám něco s páteří. Tak to je fakt absurdní. Jak to, že nemám popáleniny, ale mám poškozenou páteř? Odpověď jsem slyšela dřív, než jsem o ni požádala. Slyšela jsem totiž hlasy.
"Tak co?" zeptal se první hlas.
"Ještě pořád nic.". Konstatoval druhý.
"Ach bože…Kolik máme ještě času?" Zeptal se zase první.
"Ještě dva měsíce." Poznala jsem druhý hlas. Ženský.
"To je dost málo…" Řekl zoufale první.
Pořád jsem viděla jen tu záři a nemohla jsem přivyknout tomu světlu. Oči mne pálily a tak jsem je zavřela. Nemělo to cenu. Takže jsem někde v nebi a někde tu je bůh…hm… (Autor se směje, to je tak trapné J).
"Ona mrkla-" Slyšela jsem překvapený první hlas.
"Ano, to dělá často." Zklidnil ho soucitně druhý.
"No nic, nechám vás tady, pane Blacku, za chvíli si vás přijdu zkontrolovat-"To mě probralo z toku mých myšlenek. Pane Blacku? Co to jako mělo bejt. Sirius je tady? V nebi? Copak taky umřel? Otevřela jsem oči a snažila se ho v té záři najít. Nikde nic.
Pokusila jsem se promluvit. Vyšlo z toho pouze slabé chrčení.
"Summer? Summer? Madame Pomfreyová?"
"Sss…" Jen jsem zasyčela. Více z mých úst nevyšlo.
"Madame Pomfreyová!" Křičel Sirius, dokud ho Pomfreyová neuslyšela. Takže Pomfreyová je tady? Srdce mi poskočilo snad na nejvyšší míru. Nejsem mrtvá? Já nejsem mrtvá. Ten pocit ve mně koloval jako proud živé vody. Cítila jsem každý kloub, každý sval v mém těle, i když jsem si nebyla jistá, jest-li je to tou bolestí, nebo tou skvělou zprávou. Měla jsem nutkání na sebe upozornit, že jsem tady, že jsem živá, že stojím pevnýma nohama na zemi, i když o tom by se dalo polemizovat. Ale nic jsem udělat nemohla. Pomfreyová se přihnala jako uragán, nebo já nevím jak. Jenom jsem si to představovala, protože jsem na ni neviděla. Uviděla jsem až její tvář, když se nade mnou sklonila.
"Slečno?"
Chtěla se nejspíš ujistit, jestli ji nešálí zrak.
"Co je jí?" Zeptal se Sirius.
"Nevím. Ještě jsem ji zapomněla vyměnit hlasivky, nepokládala jsem to za důležité, když byla v kómatu. Ale teď asi budeme muset." Řekla a odešla na konec místnosti a začala něco lovit ve skříni, nebo jsem si to alespoň myslela. V kómatu, takže já byla v kómatu…?
"Hlasivky?" Překvapil se Sirius, znělo to trochu zděšeně.
"Nebojte se, pane Blacku. Hlas bude mít stejný, jako před tím. Jsme přece čarodějové, ne? A navíc oči jsem ji taky měnila, a nepoznal jste rozdíl." Řekla a tím ho (i mě) naprosto šokovala. Já mám nové oči? Sáhla jsem si na víčka, ale nepoznala jsem rozdíl. Sirius se nade mne sklonil, jestli pozná nějakou změnu. Usmála jsem se. Konečně něco důvěrně známého.
Pomfreyová se přihnala odkudsi a s sebou nejspíš měla nějakou velkou láhev. Když ji donesla až k nočnímu stolku, rozpoznala jsem, že tam má vnitřnosti v laku. Asi budu zvracet. Vytáhla z toho něco, co jsem absolutně nikdy neviděla a položila to na nějakou misku. Zorné pole se mi rozšiřovalo, takže jsem viděla až na konec postele. Ukázala hůlkou na můj krk a něco zamumlala. Poté ukázala na to nechutné na misce, zase něco zamumlala. A místo té nechutné věci se tam objevilo něco uhlově černého. Poté jsem ucítila v krku nepříjemnou, naprosto odpornou chuť. Někdo mi přistrčil pod bradu nevím co, asi kbelík a já se naprosto nekontrolovatelně vyblila. Něco tak příšerného jsem nikdy v puse neměla. A nepřála bych vám to zkusit. Nic méně to pomohlo.
"Fuj…" Ulevila jsem si.
"Summer?" Zacloumal se mnou Sirius a mě zase bolestně píchlo v zádech. Mám něco s páteří.
"Pane Blacku, klidněte se. Slečna Adieová měla rozdrcený třináctý obratel. To se nevyléčí tím, že s ní budete třást jako na horské dráze. A když už je slečna vzhůru, tak můžeme zavést terapii." Řekla. Terapii?
"Siriusi?" Vyzkoušela jsem mé nové hlasivky. Ale potřebovala jsem mu to říct, než odejde.
"Zavolej mi Miu." Požádala jsem ho a poslušně jsem vypila uspávací lektvar a cítila, jak mě Pomfreyová převrací, vyhrnuje mi obvaz na zádech a přikládá hůlku k páteři.
"Zavolám…" Slyšela jsem a poté tiché zavření dveří a poslední rychlý běh…
***
Když jsem se probrala z hlubokého spánku, byly kolem mé postele zataženy závěsy. Podívala jsem se. Viděla jsem dokonale, až na nějaké nejsvětlejší oblasti. Čistě bílá byla všude, takže to jsem vnímala jen velice rozmazaně. Podívala jsem se na sebe. Byla jsem zase na zádech, ale pořád jsem s nimi nemohla pohnout. Rozdělala jsem závěsy. Vypadalo to na pozdní večer. Kolem nebyl nikdo až na temnou postavu sedící u okna v křesle. Když jsem s trhnutím oddělala závěsy celé, postava se zvedla a omámeně se blížila ke mně.
"Summer?" Vyjekla a rozběhla se na těch pár kroků. Kdybych nebyla omezená jen na mimiku, a hejbání nohama, asi bych se posadila, ale takhle se ke mně mohla akorát tak sklonit a obejmout.
"Mio…" řekla jsem dojatě.
"Jak se máš?" Zeptala se mě.
"Mohlo by to být i lepší." I když jen o málo.
Chvíli jsme se na sebe jen tak dívaly. Musela jsem se usmát. Ke štěstí mi chybělo jen málo. Ale přece… Ale teď jsem jí potřebovala říct to, co si zaslouží vědět.
"Ba…Babička je mrtvá." Divila jsem se, jak volně to z mých úst vyšlo. Jako bych s tím byla už smířená. Mia chvíli uvažovala, zda mi to má říct, nebo lhát. Nakonec se rozhodla říct pravdu.
"Už to vím o tom…" Řekla. I když jsem s tím tak na dvacet procent počítala, neřekla jsem ani slovo.
"Psala mi dopis, byl v tom oblečení. Kde mám oblečení, ve kterém jsem při…" Nedořekla jsem, protože Mia se zvedla a zamířila k madame Pomfreyové a zaklepala. Ona otevřela, a po chvíli se vrátila.
"Neví, ještě se zeptám Brumbála." V tom jsem si vzpomněla i na něho. Musel mě z toho kostela vytáhnout.
"Je v pořádku?" Chtěla jsem to vědět.
"Ano, je v pohodě, sice si vyčítá, že jsi kvůli němu proležela celou tu do -" Zastavila se a rozpačitě vytřeštila oči. Rychle ale pokračovala.
"Že jsi kvůli němu zraněná." Snažila se to zamluvit. Ale já jsem to postřehla.
"Jak…jak dlouho jsem byla v kómatu?" Zeptala jsem se. Mia zrozpačitěla snad ještě víc než předtím…
"Čtyři měsíce a sedm dní." Zamumlala skoro neslyšně. Vytřeštila jsem oči do prázdna. Čtyři měsíce a sedm dní… Čtyři měsíce a sedm dní. Ta věta mi kolovala v mozkových tepnách a všude kolem. Prospala jsem čtvrt roku?
"Ne…" Zašeptala jsem… Po tváři mi tekly slzy. Nevěděla jsem, co bych měla cítit.
"Jak- jak to?" Ptala jsem se.
"Měla si velký otřes mozku a mírně poškozenou míchu." Oznámila mi.
"Tak tak aby, jsi neochrnula." Řekla. Neochrnula? To jako… Nechtěla jsem tomu uvěřit. Na jednu stranu bylo skvělé žít. Vidět se s Miou, ale zjistit takové…nevím co bych měla říct.
"Už jsme přestávali doufat, že se probudíš. Za dva měsíce by tě odvezli k Mungovi, protože by byl konec roku." Řekla nejistě.
"A co… co jste dělali?" zeptala jsem se, když jsem se jak takž uklidnila."Celou tu dobu?" Ptala jsem se.
"Co myslíš?" Zeptala se.
"No…" Zapřemýšlela jsem se…
"Myslím, že vím." Řekla jsem nakonec.
"No?" Na tváři se jí zbloudil mírný úsměv.
"No byli jste ve škole, ne? Takže jste se museli učit." Řekla jsem.
"Bohužel ano…" Řekla. A já se taky mírně pousmála. Navíc se nemělo smysl mračit. Nevěděla jsem, jak bych se měla chovat po čtvrt roce v kómatu. Kdo by to taky věděl. Připadala jsem si divně. Dost divně. Jako bych ani nechtěla uvěřit.
Tím ale náš rozhovor skončil, protože dovnitř vtrhly holky. Lily se ke mně vrhla první a silně mě stiskla. Bella a Sar si sedly na postel u mých nohou a nastalo trapné ticho. Nikdo nevěděl co říct.
"Jak se cítíš?" Zeptala se mě vážně Bella, i když jsem s ní strávila nejméně času, odhodlána byla první. Lily nic neříkala, jen se šťastně umívala a po tvářích jí tekly slzy. Asi si dovedete představit, co se dělo pak. Ptaly se mě na různé otázky a já poslušně odpovídala. Lily jim si vysvětlila vše s Miou, protože se na její osobu vůbec neptaly. Jen Mia mlčela. Už se zeptala na vše, co chtěla vědět. Víc věcí vědět nepotřebovala. Jen Lily a Mia věděly o viteálech. Nikdo jiný a chtěla jsem aby, to tak zůstalo. Možná časem se to změní, teď ale jsem nic neřekla. Teprve až Sar s Bellou odešly, spustila.
"Tak co? Povedlo se?" zeptala se Lily. Asi ji Brumbál nic neřekl.
"Jo, do puntíku." Řekla jsem a už jsem se usmívala úplně.
"No a jinak? Popiš to." Žádala, a já jsem jí vyhověla. Teprve až hodiny odbíjely osmou, se dívky odebraly na kutě a já osaměla. Zajímalo by mne, kde skončilo to mé oblečení.
_________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolikrát jste četli Harryho Pottera a Relikvii smrti?

Nečetl/a
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
10 a více...

Komentáře

1 Dincie Dincie | 10. listopadu 2008 v 19:25 | Reagovat

Nádhera !!!! To je super, žes ji nezabila...:-D Ten pocit, když se probouzela byl krásně popsaný...jako by jsi ho byla prožila...( ale doufám, že ne..) ...s těma očima a hlasivkama to bylo teda husté...nechtěla bych vidět naložené oči...:-! :-! :-! a vůbec žádné vnitřnosti... chvíli jsem si myslela, že to bude muset sníst...:-! ...Sirius je hodný...Summer by mu mohla dát ještě jednu šanci...a když ne...každopádně by to mohla aspoň zvážit...:-D Napsala jsi to krásně...jenom jsem zvědavá jak to teda ukončíš...:-D

2 passia passia | E-mail | Web | 21. listopadu 2008 v 19:57 | Reagovat

omg uz som sa bala, ze ju nechaj zomret. mas stastie, ze si to neurobila! nom kapitola zaujimava miestami napinava a pacilo sa mi ako si popisovala to jej prebudzanie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem