>Upon sleepy sick-bed 2/2<

18. listopadu 2008 v 21:17 | Hannah Christopherová |  Ty krásnější časy

Hi guys,
Tenhle článek píšu podruhé, jelikož mi to blog.cz tak přenádherně smazal. Takže to nebudu protahovat. Měla jsem tu jeden velice srdceryvný článek, který teď, díky nedostatku času asi nenapíšu znova. Tak zaprvé. Docela jste mě zklamali. V minulé kapitolce byl pouhý jeden, i když krásný, ale pouze jeden komentář. By mě jako zajímalo, co na mém blogu děláte, když nepíšete komentáře. z toho usuzuji, že povídky čtete, ale neobtěžujete se napsat řádek do komentářů. Takže vás prosím, když si přečtete jakoukoli kapitolku na mém blogu, tak ji prosím okomentujte. Za druhé jsem si tak říkala, jestli to není zbytečné to sem psát, ale víte co mi došlo? Že to vlastně nepíšu jenom pro vás, ale především pro sebe, protože mě to baví. Takže jestli vám ani tohle tvrzení, že do toho vložím svůj drahocenný čas, a napíšu nějakou tu kapitolku, nestači k tomu, aby jste napsali jeden krátký komentář k mému dílu, tak mě to fakt mrzí. Takže komentujte. Tohle bylo fakt vezkratce. A teď už k povídce. Řeknu vám, to narovinu. tahle kapitolka se mi nelíbí. Je taková dost nesrozumitelná, ale jelikož jsem ji psala ve stresu, píšeme zítra z ajiny a já umím asi deset z padesáti slovíček, takže na to berte trochu ohledy. Ta příští bude poslední, tak si ji užijte. To by bylo všechno. Jinak se mějte fajn.
Vaše Hannah x)
Btw: Víte co znamená fajn? Frustrovaný Amoralní Jidášský Necitlivý...:DD

>Upon sleepy sick-bed 2/2<

Týden uběhl v opakujícím se rytmu. Každý den to samé. Chtěla bych už zase chodit, učit se normálně, užívat si paprsky květnového slunce, jíst ve Velké síni, být jako ostatní a ne uzavřená v téhle místnosti překypující čistotou. Nemocniční strava mi rozhodně neprospívala. Možná to říkala madame Pomfreyová, ale to neznamená, že ji to věřím. Byla jsem ji vděčná za tu péči, ale někdy to bylo až nesnesitelné. Každý den proběhl stejně. Kolem půl osmé jsem se vzbudila, snědla jsem snídani, Pomfreyová mě prohlédla a namazala mi na záda nějakou mast, kterou pak hůlkou roztírala po celých zádech. Ten blivajs, či co to bylo smrdělo jako staré plesnivé ponožky. Nikdy bych si nepřiznala, že to pomáhalo. Tu radost bych Pomfreyové neudělala. Potom mi dala nějakou injekci, abych usnula, dokud se ta "mast" nevstřebá. Po nějaké době jsem se konečně probrala, a četla si až do oběda o skřetím povstání v 17. století. Po obědě jsem se učila, dokud nepřišly holky. Kolem půl desáté odešly. A Pomfreyová mě zase skontrovala. Po nějaké chvíli jsem usnula. A nadešel další den. Nic nového… Až do příštího pondělí. Týden a půl po mém probuzení mě přišel navštívit Brumbál.
"Summer? Jak se cítíte?" zeptal se hned, jak jsem se před obědem probudila.
"Dobře." Zalhala jsem. Bylo mi mizerně, ale on to nevěděl…
"Já…"Nedokázal se soustředit na to, co chtěl říct, nebo to tak alespoň vypadalo."Moc se omlouvám." Dostal ze sebe nakonec. Takového jsem ho neznala. Smutný, jako když se jde dítě přiznat, že rozbilo maminčinou oblíbenou vázu po tetě Petunii.
"Nemáte se za co omlouvat. Ta chyba byla moje. Neměla jsem na to vůbec šahat. Byla to blbá, dětinská chyba. Nenesete na tom vůbec žádnou vinu. To já bych se měla omlouvat. Málem jsem nás zabila. A Vy jste nám zachránil život. Omlouvám se a děkuju, pane." Řekla jsem mírně rozpačitě. To pane, tam vůbec nesedělo, ale patřilo tam.
Brumbál na to nic neříkal, až po chvíli promluvil přiškrceným hlasem.
"Vaše oblečení. Slečna Mia říkala, že by, jste ho ráda zpátky. Tady je." Řekl a já zatajila dech. Převzala jsem si to, a jelikož jsem mohla už alespoň pohnout krkem, tak jsem se dívala, jaké cáry zbyly z mého… oblečení? Prošmátrala jsem kapsy, ale nikde nic.
"Pane profesore, byl tady dopis. Neviděl jste ho?" Zeptala jsem se. Jestli shořel, je to další z věcí, za které můžu já.
"Ne slečno. Žádný dopis jsem nenašel. A od koho byl, smím-li se zeptat?"
"Od babičky." Nikdy bych ji neřekla jinak. Měla jsem ji tak zafixovanou. Byla to prostě- Babička.
"Aha. Tak to je mi líto. Žádný dopis jsem nenašel. Není možné, že by shořel?" Zeptal se a přetrhl tím tak tu poslední drobnou naději, že se třeba někde ztratil.
"Je…samozřejmě, že je to možné." Řekla jsem a nastalo trapné ticho.
"Kdy se odhaduje moje vyléčení?" Zeptala jsem se.
"Asi dva a půl měsíce. Podle toho, jak rychle to půjde." Řekl a vypadalo to, že se mu ohromně ulevilo, když jsme změnili téma. Seděl na židli pro návštěvníky sklíčený. Za chvíli přišla Pomfreyová s obvyklou dávkou dušené zeleniny. Poslušně jsem ji snědla a dřív, než jsem to dojedla, byl Brumbál pryč. Nečekala jsem, že by se zdržel. Dopis byl spálený a sním i poslední vzpomínka na mou úctyhodnou babičku.
***
Sirius seděl. Což by nebylo nic zvláštního, kdyby seděl normálně. Ale seděl, že to vypadalo, že si každou chvíli lehne. Bylo asi čtvrt na dvanáct, byl značně ospalý a to výjimečně nemělo co dělat s chlastem, a on pořád čekal. Čekal na Lily. Zvláštní, ale to ona mu nosila pozitivní, bohužel i negativní změny. A teď čekal, až se vrátí z noční obchůzky. James byl ještě taky někde v tahu a Remus šel brzo spát, protože se mu nezdál nejlepší nápad sedět v prázdné společenské místnosti. Nepřemýšlel. Užíval si ten pocit, kdy má hlavu čistou a bez myšlenek, jako, když jsi pod kletbou imperius. (Nebo kdo četl Artemise Fowla, když tě skřítek mesmerizuje J). Přemýšlel už dost a v hlavě má jasno jako den. Nikdy tak nevěděl, co chce. Jako teď. Ale taky nikdy nevěděl, jak má dosáhnout toho, čeho chce. Tomu se prostě říká ironie života. Když víš, co chceš, nemůžeš to polapit a když nevíš, co chceš, chytneš první, co ti padne pod ruku. Bude se prostě muset smířit s myšlenkou, dost paranoidní myšlenkou, pro někoho, že se zamiloval. A jakoby naschvál do dívky, která ho nechce. Je zvláštní, jak se takový sedmnáctiletý muž, může mýlit.
Lily přišla v celkem dobré náladě. Rudé vlasy jí vlály jako ohon běžícího kentaura. Vypadalo to, že ke štěstí jí chybí málo. Ale bohužel to jen tak vypadalo. Vešla do prázdné společenské místnosti. Kdyby ho tady neviděla den co den, myslela by si, že tu nikdo není. Ale byl tam. Seděl na Nebelvírském sofa a hlava mu padala únavou na stranu. Sedla si vedle něho, zřejmě se jí všiml, až když si sedala, protože sebou cukl.
"Tak co?" zeptal se. Lily to brala už jako pozdrav. První jeho věta totiž tak začínala.
"Pořád stejné. Pomfreyová říká, že jestli to tak půjde dál, můžeme čekat ještě do příštího školního roku. A jelikož jsme v posledním roku, tak opravdu nevím. Chtělo by to zázrak." Řekla z těžka Lily. Věděla, že tím ho nepotěší, ale lhát neměla v úmyslu. Dávat falešné naděje nebyl její obor. Složil obličej do dlaní a po chvíli vyskočil, že jde spát.
"Dobrou noc." Řekla.
"Dobrou…"
***
Před bradavicemi pozemky to kvetlo, jedna báseň. Slunce pražilo do všech světových stran a probouzelo Bradavice do nového rána. Vrba mlátička stála majitelsky uprostřed bradavických pozemků, rozpínala své mohutné větve, které se všude zelenaly. Jezero nabylo křišťálové průzračnosti a objemný dub, o který se opíraly nesčetné generace studentů, stál na jeho břehu. Začarovaný les vábil zvěř, ale i přesto zůstával hmyz raději nedaleko jezera. Vážky se držely většinou nad hladinou, nebo na protějším zarostlém břehu u rákosí. Zato motýli rádi provokovali, či spíše uchvacovali bradavické studenty. Hagridova hájenka stála otevřená u začarovaného lesa. Hagrid seděl na schodech do svého srubu a kuchal jakési zvíře. Tesák mu líně ležel u nohou. Tomuhle se říkalo krása jara. Sluneční paprsky zabloudily i do těch odlehlých částí bradavického hradu, třeba na ošetřovnu, kde se zrovna probouzela z dlouhého uklidňujícího spánku- Já.
Ležela jsem uprostřed záplavy slunce a vychutnávala si ten pocit dřív, než do dveří vtrhne Pomfreyová a začne mne mučit tím blivajsem, co si říká mast. Bohužel ta chvíle netrvala dlouho. Ach jo. Vrzly dveře. Už je tu. Otočila jsem pohled doprava. Trochu mě to zaskočilo, ne nepříjemně.
"Ahoj." Řekl, když si vzal židli a přisedl si ke mně.
"Ahoj." Usmála jsem se. Asi druhý upřímný úsměv se mi bezděčně zrodil na tváři.
"Jak se…máš?" Zeptal se rozpačitě po dlouhém, trapném mlčení. Ta otázka byla pro mě už tak automatická, že jsem mu kladně odpověděla. To bylo poprvé, co jsem s ním mluvila od…od toho incidentu na plese. Když si to tak zpětně přehrávám, bylo to tak průhledné. A já blbá si myslela, že dokáže být jen přítel, jen pouhý kámoš. (N/A Připadám si blbě…:D) Myslela jsem si, že přece jen nejde všem jen o jedno. Samozřejmě… Pravda byla ale jiná. Nevím, jestli jsem chtěla, aby se to stalo. To si nedokážu vybavit. Ale vím, že jsem si nechtěla dávat zbytečné naděje, ani jemu. Byla jsem příliš vázaná k Americe. Věděla jsem, že se tam později budu muset vrátit, a kdybych si s někým něco začala, bylo by to ještě těžší. Ale teď? Teď jsem byla volná. I když to nebyla volnost, kterou bych si přála. Byla jsem volná, to je pravda, ale co s volností, když ji nemáte jak využít? Jsem připoutána k lůžku, ze kterého na nějaké měsíce neslezu a mluvím tu o volnosti. Předtím to bylo jiné, vše bylo jiné. Nikdy jsem neřekla, že bych si přála, aby mezi námi nic nebylo. Jasně. Nepamatuju si, jestli jsem byla tak naštvaná na sebe, nebo na něho. Ale vím, že teď jsem, a právem, naštvaná na sebe. Kdybych mu to vysvětlila, jenže ne. Proč taky. Za rok odjedu a už se nevrátím. Prostě jen jedna etapa z mého života. Jenže to byla ta nejkrásnější etapa. Na kterou by nešlo zapomenout. Ale teď by to už nemusela být jen etapa. Mohl by to být nový začátek, s čistým listem. S nadpisem Ty krásnější časy. Jenže teď už je na všechno pozdě. Je pozdě na to začít znova. Je pozdě na omluvy, či prosby. Je pozdě na to, aby se mohlo něco změnit. Prostě jen etapa. Nic víc. Ale to nic je tak deprimující.
Dívali jsme se na sebe dlouho, přála jsem si, aby to tak trvalo pořád, aby se nikdy neozvalo už druhé vrznutí dveří, a aby sem nikdy Pomfreyová nepřišla a nepřerušila tu chvíli vzájemných pohledů. S trhnutím jsme se na ni podívali, Sirius se rozloučil, a odešel. Naštěstí byla Pomfreyová brzo hotová, protože mi už nenatírala záda, ale pouze hůlkou hojila kosti. Bylo to nepříjemné, ale to nebylo to nejhorší. Rozhodla se totiž, že zkusí kostirost. Na každého člověka působí jinak, takže je jistá šance, že to pomůže. Jestli by to pomohlo, tak bych možná stihla OVCE.
Moje tvrzení se potvrdilo hned příští ráno. Zabralo to. Sice to bylo dost nechutné, když celou noc posloucháte, jak vám křupou záda, ale nic méně to pomohlo. Už jsem se mohla posadit, na chození to ještě nebylo, ale i tak to byl značný pokrok. A to byla teprve polovina května. Za měsíc jsou zkoušky. A tak mám šanci to stihnout. Ne moc velkou, ale šance tady byla. (Všimli jste si, kolikrát jsem použila slovo šance? To bylo neúmyslně, tak sorry.) Hodně mi záleželo na tom, abych se stihla uzdravit na zkoušky, protože jestli to nestihnu, tak nebudu moct jít na ministerstvo. Rozhodla jsem se totiž, že půjdu na odbor záhad. Lily mi včera říkala, že už měli vybírací řízení, a že si zvolila Odbor mezinárodní spolupráce čarodějů. Sar s Bell se rozhodli pro Odbor pro magické nehody a katastrofy, James se rozhodl, že zkusí štěstí ve famfrpálovém týmu Kudleyských kanonýrů, Sirius se rozhodl pro Odbor bystrozorů -klobouk dolů-, A Remus pro Odbor kouzelnické údržby. Všichni na ministerstvu, až na Jamese. To bude slušný, jestli se nám to povede. Jo a co se týče posledních zpráv z Denního věštce, tak tajný spolek Fénixův řád, bojující proti Voldemortovi přijímá nové členy. Projevila jsem před Lily svůj kladný názor, ale jelikož mi to hned zamítla, tak si to budu muset ještě nějak promyslet. Ještě uvidím. I když nevím, proč ne, když tam Lily s Jamesem, Remusem i Siriusem jdou. No to je ještě za dlouho. Teď mě nejvíce zajímají zkoušky a můj pobyt na ošetřovně. Ale konec žvástů a vzhůru do jídla.
***
Můj pobyt na ošetřovně se závratně blížil ke konci. Byl už konec května a mé zchátralé záda mi dovolovaly pět minut chůze. Takže jsem měla možnost se zase projít. Ale i tak to bylo strašně málo. Když jsem se rozchodila, vždycky na mě po chvilce přišla únava a nohy mně neunesly. Pomfreyová sice říkala, že po pár týdnech už budu skákat přes překážky, ale kdo by ji to věřil. Já jsem nepotřebovala skákat přes překážky, jen jsem potřebovala chodit a dojít na zkoušky. Pak si mě může léčit třeba půl roku, jestli bude chtít, a když jsem se jí o tom zmínila, rozhodně nesouhlasila s tím, že by mě pustila. No co, tak ji budu muset nějak přemluvit. Zkoušky měly být v předposledním červnovém týdnu. Takže jsem měla ještě dva týdny na zotavení. Pak už bude pozdě na to něco dohánět. Pak budu opakovat ročník. Komu by se chtělo opakovat ročník? Asi nikomu, tak vidíte…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | Web | 19. listopadu 2008 v 18:08 | Reagovat

sewas máš záujem stať sa královnou Fantázie?Ak áno tak neváhaj a prihlás sa do súťaže na mojom blogu.Tam nájdeš viac informácií.Myslím , že máš velkú šancu tak ju nepremárni.

2 Bonyka Esbéčko for You Bonyka Esbéčko for You | E-mail | Web | 20. listopadu 2008 v 16:21 | Reagovat

ahooj sbé....ako sa máš? Zabudla som, mám kontrolu! tak mi napíš čo tam bude!

3 Bonyka Esbéčko for You Bonyka Esbéčko for You | E-mail | Web | 20. listopadu 2008 v 16:49 | Reagovat

aj ja tebe prajem.... aa nevaa moyes aspon raz chodit newaaaaaaaaaaaaaaaaaa

4 Dincie Dincie | 21. listopadu 2008 v 14:27 | Reagovat

Klobouk dolů...Summer je teda hodně odvážná....už aby mohla chodit a skákat...ono to je hrouné jenom tak ležet... dovedu si to jasně představit..teď už jenom držím palce ať  ty OVCE udělá.. (ať má aspoň nějakou radost) :-))

5 passia passia | E-mail | Web | 2. prosince 2008 v 17:27 | Reagovat

uf konecne som to precitala musim ti povedat, ze mi to da celkom zabrat, lebo je tam velmi vela opisu co je moc namahave pre moju hlavu.. hlavne dneska ked ma kamoska tresla citankou viackrat jak obvykle nom, ale huraaa zeby sa zacalo vsetko so summer vylepsovat? teda aspon v niecom nom heh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem