+1.Zpočátku mlhavé ráno

1. ledna 2009 v 2:48 | Hannah Christopherová |  Old Memories


Nestihla jsem to dát sem v roce 2008, tak je to historicky první kapitolka u mě v roce 2009. Snad se vám bude líbit. Je to ta první k Old Memories. Tuhle kapitolku jsem měla vymyšlenou už od července. A až v lednu se sem dostala. No jo hold, tak už to asi je. Jak už jsem řekla, na nic se neptejte, vše bude vysvětleno. Příjemnou zábavu. A prosím, komentuje. Ať vidím, jestli to má cenu.
Vaše Admin... Šťastný nový rok!


1.Zpočátku mlhavé ráno

Náš příběh začíná ve Velké Británii. Přesněji řečeno v přímořském městečku Clevedon. Městečko se už od pradávna rozdělovalo, na dvě větší časti. Na zámku a podzámčí. Náš domek, přesněji řečeno vila, se nacházela na zámku. Naše vila byla stavěná ve viktoriánském slohu, měla dvě patra a její dveře, které ji dělily od rušné ulice, byly natřeny vínovou barvou. Čerstvě natřenou vínovou barvou. Vila měla mnoho oken (bílých oken, čerstvě natřených, bílých oken). Oken menších, větších, ale bylo zde i jedno enormní okno, okno, které kdysi osvětlovalo ložnici. Okno, ve vypouklé zdi. Okno, které dnes vlastnila jedna sedmnáctiletá dívka. Josephina Jonesová, se myslím jmenovala. Teda pardon, Jo Jonesová. Je na to velice háklivá…


Vzbudila jsem se. Což by nebylo nic zvláštního, ale byla jsem zpocená a unavená, jako bych uběhla maraton. Vzdechla jsem a zaklapla jsem budík. Rozpřáhla jsem ruce a protáhla jsem se. Milovala jsem tu chvíli po probuzení. Tu chvíli před tím, než zjistíte, že je už den a že musíte vstávat. Hlučně jsem zívla. - Tohle, bylo každým dnem. Potom, ale následovalo vždy něco odlišného. Třeba dneska jsem si uvědomila, že jsem se vzbudila o půl páté. Zamračila jsem se na budík. Pokud bych neměla ústa slepená suchem, řekla bych- "Budu asi muset vyměnit baterky." Nebo spíž- "Ty za to můžeš."

Začala jsem teda vstávat. Ale hned, co mě studená zem opravdu probrala, nic nemění na tom, že byl po celé vile roztažený bílý, nejměkčí koberec a vyhřívání podlahy i přes léto, tak jsem to pochopila. Konečně se probraly i ty, přes noc zapomenuté, mozkové buňky. - Stihnu snídani - To bylo zjištění dne! Kdybych tak věděla, co mě ještě čeká, tak bych tak moc nejásala a na snídani bych nešla. Ale osud je blbec a můj mozek po ránu taky. Sice byla pravda, že na jasnovidectví jsem chodila ráda, ale rozhodně z jiných, rozhodně zajímavějších, důvodů.

Zjištěním- Stihnu snídani, jste mohli pochopit hned několik věcí, ale jen jedna byla správná. Abych stihla autobus do Bristolu a z Bristolu do Londýna, musela bych vstávat v pět hodin, abych všechno stihla. A pokud jsem vstala o půl páté, tak jsem stihla i snídani. Cvak? Pohnulo se kolečko ve vaší hlavě?

Vstala jsem teda úplně a zaplula jsem elegantním tancem do koupelny vykonat ranní hygienu. Jelikož jsem ale byla celá zpocená, tak jsem se musela ještě osprchovat. Což situaci značně zkomplikovalo. Tak jsem použila čistící kouzlo a z mého těla začala stoupat pára. Všechny póry byly ale čisté a po chvilce i zcela suché. Vlasy byly taky čisté. A to během pár vteřin. No být dospělá má i své výhody. Vytáhla jsem hůlku a podívala jsem se do zrcadla. Stáhla jsem obličej do tzv. přemýšlecího ksichtu. Zvedla jsem hůlku a ukázala si na hlavu. Kouzlem jsem si vlasy sestříhala. Nechala jsem je, pro jednou, černé s červeným melírem. Jo, jestli si myslíte, že jsem takový ten střelený typ, tak to nemáte pravdu. Já jsem až abnormálně normální. Oči jsem si změnila na černé. A nalíčila jsem se černou tužkou, řasenkou a nevýraznou, ostře červenou rtěnkou. Bylo to strašný, ne nebylo, bylo to zvláštní. Každý den jsem se měnila a každý den jsem se nad tím pozastavila. Proč vlastně…? Protože jsem to já. Nevěřila jsem na boha. Od toho, co mi vzal mámu tak ne. Věřila jsem ale v něco. Věřila jsem v sebe. Měla jsem svůj styl. A to je tohle všechno. Tohle všechno, ta maškaráda, už ke mně patří a já nemám srdce vzdát se ještě toho. Zavřela jsem dveře koupelny a otevřela jsem šatní skříň. Oblíkla jsem se, do ostře, někdo by řekl razící, ale ostře zelených, úzkých riflí, kanárkově žlutého trička s potiskem a světle, ostře, červené mikiny. Když jsem si navlíkala tyrkysové ponožky, bylo tři čtvrtě na pět. Slušný čas. Zvedla jsem hůlku a zamířila jsem jí někam do útrob šatní skříně.

"Balit." Řekla jsem slavnostně. To jsem doposud řekla jenom jednou ročně. Tento rok to bude dvakrát. Už je mi sedmnáct. Odněkud přiletěl kufr a dovnitř se házely ze skříně pomuchlané věci. Od oblečení, bot až přes knížky. Fuj, nenávidím knížky. Moc mi to připomíná školu. Až na jednu. - Fajn finty pro fikané frajery. Ta je celkem užitečná. Někdo by řekl, že to není pro nějakou holku, ale já jsem nějaká holka. Roztáhla jsem závěsy a do očí mě udeřilo slunce. Tak tato věta je špatně. Roztáhla jsem sice závěsy, ale slunce mi do očí neudeřilo, protože ještě nevyšlo. Venku byla tma. Za půl hodiny bude svítat. Všude bylo ticho. Nikde se nesvítilo. Jen v domě naproti svítilo jedno okno v přízemí. Když osoba, která rozsvítila, přišla blíž, jasně jsem rozpoznala její rysy. Silnice tu byla pouze jednosměrná, takže to nebyl až tak velký problém. Zamračila jsem se, když se rozsvítilo i okno v druhém patře. To znamenalo jediné- problém. Vždycky jsme se ze všeho vykecaly, ale před Katie Seasonsovou jsme měly šanci možná jednu ku dvěma miliardám. Ošklivá baba. Naposledy jsem se podívala na dům před sebou a otočila jsem se k oknu zády. Rozhlédla jsem se po pokoji a ukázala jsem už na sbalený kufr. Kufr se zmenšil asi na objem krabičky zápalek. Strčila jsem si ho do kapsy. Proč ho tahat, když ho můžu zmenšit. Ustlala jsem dvoulůžkovou postel s mnoha přikrývkami. Rozhlédla jsem se.

"Angeli. Angeli kde seš." Podívala jsem se pod postel, za skříň, na skříň. Nikde nebyl.

"Devile, jestli se neukážeš, tak tě tu nechám." Zpod jedné přikrývky v křesle vylezl černý kocour. Aby, jste pochopili, můj zlatý zlý kocourek se jmenuje Devil or Angel. Říkám mu podle nálady. A taky podle příležitosti. Někdy, když mě nase*e tak i debil, ale to jen zřídka kdy. Tak třikrát za den. Ukázala jsem na něj a objevil se v košíku a ten jsem taky zmenšila. Někomu by se to možná zdálo jako týrání zvířat. Ale mého kocoura nikdo za zvíře nepovažoval. Spíš za zlou bestii.

"Tak zase za rok."Řekla jsem a zhasla jsem světlo a zavřela mahagonové dveře.

V horním patře byly tři pokoje a jedna koupelna. Jeden pokoj byla ložnice- největší z nich. Potom tu byl dětský pokojík a pokoj chůvy. Nikdo v nich už nebydlel. A tak to bylo dobře. Snad. Už pár let v nich nikdo nebydlel. Sešla jsem dolů prastarým dřevěným schodištěm. Co si vzpomínám, tak z patnáctého století. Dole byla hala a čtyři dveře do pokojů, po tom úzká chodba bez dveří a jedny venkovní dveře. Koupelna byla umístěna nalevo od schodiště. Tři z pokojů byly pro návštěvy. Když ještě žila mamka, tak tady každou dobou někdo odcházel a přicházel. Pokoje se hodily, ale teď byly pusté a nikdo s nimi nechtěl mít nic společného. Prošla jsem chodbou do obývacího pokoje. Uprostřed velebila sedačka, do které když se posadíte, tak se propadnete asi metr hluboko. Před ním byl konferenční stolek a na něm sušené květiny. Vždycky to tady vonělo levandulí. Blíž ke dveřím byla malá zídka, která dělila obývací pokoj od jídelny. V jídelně byl velký kulatý stůl pro osm lidí. Neustále prostřený, ale roky nepoužitý. Vedle něho byl klavír. Sedla jsem si. Tohle mě na domě uchvacovalo ze všeho nejvíc. Když jsem zvedla klapku, abych odkryla bílo černé klapky, a začala jsem hrát Catharinu Rollin- Sweet memories, tak se hudba nesla celým domem. Naprosto všude. Tohle byla má nejoblíbenější skladba. I když to bylo až primitivně lehké, byla to nádhera. Když jsem skončila rozkladem G dur, tak jsem otevřela noty, začala jsem hrát druhou skladbu Prelude in F Major - Catherine Rollin. Zase jsem klavír zavřela a postavila jsem se. A přešla jsem do posledních dveří. Do kuchyně. Sebrala jsem si z kredence peněženku a strčila jsem ji do kapsy. Zhasla jsem a vyšla jsem zpátky do haly. Sebrala jsem své, otře červené, Conversky a obula jsem se. Zkontrolovala jsem, jestli mám hůlku, když na okno zaťukala nějaká sova. Už jsem si myslela, že nepřiletí. Otevřela jsem okno a dala jsem ji do váčku na noze dva srpce. Vzala jsem si Denního věštce a schovala jsem si ho do kapsy. Zázračná kapsa, jenž co je pravda. Rozhlédla jsem se po bytě, vzdychla jsem a sebrala jsem z věšáčku klíče a zamkla za sebou nově natřené vínové dveře. Včera jsem to ručně natírala. Myslela jsem, že mě klepne, když jsem zjistila, že je to tak těžké. Nakonec jsem to samozřejmě vzdala a natřela jsem to normálně. Když jsem a sebou zavírala i čerstvě natřenou bílou branku, tak jsem se ohlédla. Zamkla jsem dveře i hůlkou. Bylo to pěkné místo, ale teď se jde na snídani. Otočila jsem se k protějšímu domu, stavěnému ve stejném slohu, jen poněkud menšímu. Zaklepala jsem na klepadlo a za chvíli se ozvaly kroky. Poté řinčení tisíců klíčů, tisíců řetězů atd…









"Dianno otevři, nebo se neznám…" Zavrčela jsem.

"Jdeš brzo. Josephino." Řekla a s pobaveným obličejem otevřela.

"Mám hlad." Zavrčela jsem po druhé.

"Aha."

"Tak švihej, nebudu na tebe čekat." Di se omluvně usmála.

"Tak nečekej. Katie chce jít se mnou. Víš, protože si chce připomenout, jak ona tam šla naposled."Protočila oči.

"Hmmm, myslela jsem si to. Nové vlasy." Konstatovala jsem.

"Jo, krásný, že?" Teď jsem zas protočila oči já. Zjevně byla nadšená.

"Uchvacující." Blond s modrou a růžovou. Di byla totiž metamorfomág. Vždycky jsem jí to záviděla. Vím, že závist se počítá za hřích, ale já na boha nevěřím, ne? Ale v prváku jsem si našla, poprvé a naposled, úpravy vzhledu člověka. Od té doby je mi to jedno.

"Takže nejdeš." Úsměv jí povadl.

"Nemůžu…" Zamumlala.

"Tak se alespoň najím." Ušklíbla jsem se.

Di přivřela oči. "Mrcho…"

"Tak na nástupišti." Mávla jsem rukou na pozdrav, ale odcházela jsem daleko znechucenější, než jsem dávala najevo. Samozřejmě jsem se mohla přemístit, ale ta vyhlídka z autobusu na vycházející slunce a zamlžené planiny, byla jedinečná. A navíc jsem vždycky jela s Di, Takže jsem se nenudila. Ale teď to alespoň můžu víc vychutnat. Kavárna byla daleko, ale já jsem měla čas, šla jsem pomalu a pomalu vycházející slunce mi zářilo na cestu, jako hvězda třem králům.

Šla jsem městečkem a došla jsem až na pobřeží. Byla tam nádherná vyhlídka, bohužel byl odliv, takže pohled na bláto nebyl tak nádherný, jak by se nezúčastněným mohlo zdát. Přešla jsem po pobřeží až ke kavárně a vešla jsem dovnitř. Tohle byla jediná kavárna, co otevírala takhle ráno. Jen u jednoho stolku seděl člověk pil kávu a jedl croissant. Když jsem došla k pultu, tak se na mě prodavačka přívětivě usmála a zeptala se, co si dám.

"Jeden pomerančově-mangový džus, cappuccino a borůvkový koláč prosím." Objednala jsem si a sedla si k nejvzdálenějšímu stolku u výlohy. Za necelou minutku mi servírka donesla moji objednávku a tak jsem vytáhla noviny, rozložila si je na straně s křížovkami a ukousla jsem si koláče. Když jsem vyplnila křížovku č. 9., tak jsem si usrkla cappuccina a zavřela noviny, abych si mohla prohlídnout přední stránku, když jsem něco uslyšela.

"Ehm…" Vydal někdo nade mnou a tak jsem vzhlédla. Stál nade mnou kluk, mohlo být mu asi tak, co mě. Měl na sobě černo šedý pruhovaný svetr a hnědé, tříčtvrťákové kapsáče. Na krátko sestříhané hnědé vlasy lemovaly sebejistý obličej s hnědými oči.

Rychle jsem se pokusila schovat noviny.

"Můžu si tu sednout? Všude jinde je plno." Zeptal se s úsměvem.

Rozhlédla jsem se po prázdných stolech kolem a ušklíbla jsem se. "Nejsem si jistá. Pokud si obstaráte židli, což je v téhle ranní špičce velice nepravděpodobné, tak se snad uskromním a uvolním vám část mého stolu."

"To budete neskonale hodná." Řekl a svalil se na židli. Přeměřila jsem ho zkoumavým pohledem. Mudla, o tom není pochyb.

"Co tu děláš tak brzo?" Zeptal se mě a na ex vypil své pití.

"Snídám."

"Aha." Rozhovor vázl, protože začal snídat taky. Odnesla jsem teda svou skleničku od džusu a talířek od koláče a znovu se posadila na židli. On mezitím dojedl svůj šáteček a tak se teda ptal dál.

"Bydlíš tady?"

"Jen o prázdninách." Vysvětlila jsem.

"Ty dojíždíš?" Zeptal se, nepřekvapeně.

"Ano." Přikývla jsem a usrkla jsem cappuccina.

"A kam?" Nějaký moc zvědavý.

"Do Skotska." Nevypadal vůbec překvapený.

"Až tam?"

"Jo."

"A dneska teda jedeš do Skotska?"

Přikývla jsem. "Jo, přes Bristol, Londýn, do Skotska. A kam ty, bydlíš tady?" Zeptala jsem se pro změnu já. Rozhovor zašel příliš daleko.

Zavrtěl hlavou. "Ne, jen jsem přijel si něco vyřídit. Bydlím v Bristolu."

"Takže chodíš do školy tam." Konstatovala jsem.

Zavrtěl hlavou. "Ne, jen tam bydlím, u strýce. Jsem z-"

"Z Holandska."

"Jo, jak si to…?" Nechápal.

"Přízvuk. Mám od tamtud kámošku." Pokud se teda dala Katie považovat za kámošku. Kráva jedna… "Známou, mám odtamtud známou."

"Aha… Jedeš autem?" Zeptal se.

"Autem? Ne, jedu autobusem. Nemám auto." Zasmála jsem se. Kdybych měla řídit auto, zvedl by se počet úmrtí na silnicích nejméně o dvanáct procent.

"A nechceš odvést? Potřebuju si v Londýně vyřídit něco do školy." Zeptal se.

Skepticky jsem přivřela oči."Ty umíš řídit?" Zeptala jsem se.

"No dalo by se to tak říct. Mimochodem máš zajímavé noviny. Co je to za značku?" Zeptal se pobaveně.

Zamrkala jsem. "City time." Zamumlala jsem nevinně.

"City time, velice zajímavé. No nic, jinak když už s tebou mám být v jednom autě, já jsem Fill Dunn." Představil se a natáhl ruku.

Stiskla jsem ji. "Jo, Jo Jonesová." Usmála jsem se.

"Mimochodem, kde jsi říkal, že chodíš na školu?" Zeptala jsem se a sundala jsem si mikinu. Začalo se oteplovat.

Fill se poťouchle usmál a vstal. "Neříkal."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 miriela miriela | E-mail | Web | 1. ledna 2009 v 14:27 | Reagovat

teda s cudzím chlapom do auta... ale šak s prútikom prečo nie :D

2 Monika Monika | Web | 1. ledna 2009 v 17:50 | Reagovat

dobré :)

3 Monika Monika | Web | 2. ledna 2009 v 10:53 | Reagovat

Ahoj.Začalo 3.kolo SONB,tak si zháňaj hlásky :) veľa šťastia :)

4 Baruuss Baruuss | Web | 2. ledna 2009 v 12:41 | Reagovat

Fill.....to by mě zajímalo co je vlastně začxD

5 Nessa Nessa | Web | 2. ledna 2009 v 14:12 | Reagovat

krásná kapitola, moc se těším na další

6 Dincie Dincie | 2. ledna 2009 v 14:41 | Reagovat

Teda!!! To byla dlouhá kapitolka!!! Bezva, napínáš nás pěkně...:-))  Bylo by príma, kdyby bylo všude tak "plno" :-)) :-)) :-)) Chudák...tak brzo vstávat...:-))Je to krásná povídka!!!! :-))

7 passia passia | E-mail | Web | 9. ledna 2009 v 15:13 | Reagovat

juuu sice sa trochu stracam este v tych ludoch a tak ale zatial super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem