+2.Poslední cesta tam

14. ledna 2009 v 17:43 | Hannah Christopherová |  Old Memories

Ahojky. Tak internet nám opět jede. Přicházím s novou kapitolkou. Už tady je celkem vidět, jakého směru bude tahle povídka. Užijte si kapitolku. Musím letět. Zítra píšeme z matiky čtvrtletku, takže se budu muset ještě učit. Tyhle kapitolky k Old Memories jsou delší. Sama nevím, čím to je. Snad těmi dialogy. Neumím si to jinak vysvětlit. Na sedm stránek ve wordu u mě není normální. Mějte se nádherně. A omlouvám se za menší výpad. :)

Došli jsme k autu a po chvilce, až auto přestalo protestovat, jsme se rozjeli do širého světa. Tedy přesněji řečeno do Londýna. Kolem byla mlha a po chvíli mlhou prozařovaly slabé sluneční problesky. Bylo to okouzlující. Jeli jsme více než hodinu, když kontrolka benzínu začala blikat červeně.


"Budu muset nabrat benzín."

"No…" Fill zajel na první benzínovou stanici.

"Tak jo. Já teď půjdu natankovat a ty mezitím běž něco koupit na pití, jo?" Fill vylezl z auta a až jsem za sebou zavřela dveře i já, tak ho zamknul. Pomalu jsem došla k obchodu a automatické dveře se samy otevřely. Když jsem vešla do obchodu tak první, co mi padlo do oka, bylo auto Jamese Bonda. A až to druhé bylo pití.

"Prosím dvě tyhle a nějakou v té plastové láhvi."

"A jakou si, slečno přejete?" Prodavačka byla trochu vyvedená z míry.

"To je fuk, třeba tu červenou." Řekla jsem a tak mi podala jahodový džus.

"Dělá to 14 liber a 29 pencí."

"Můžu platit v eurech?"

"Můžete."

"Tak tady to je." Všichni kouzelníci většinou platí v eurech, protože když pak jedou na dovolenou, tak nemusí tak často měnit. Podala jsem jí bankovku. Ve světě mudlů jsem se sice pohybovala dlouho, ale ne dost dlouho, abych věděla, co se prodává ve skleněných lahvích. To mě zajímalo jen ve světě kouzelníků. Ti měli smysl vždy pro něco ostřejšího.

Když jsem došla k autu, už seděl uvnitř a čekal na mě.

"Na, tady máš." Řekla jsem a podala jsem mu jednu ze skleněných lahví.

Fill se na ni pořádně podíval a usmál se.
"Tohle je víno." Konstatoval. Prohlédla jsem si ho, abych zjistila, jestli si ze mě neutahuje.

"Jo, je." Usoudila jsem správně.

"Nemůžu víno, když řídím." Teď jsem měla chuť se ho zeptat proč, ale nakonec jsem to neudělala. Udělala jsem zjevně dobře.

"No tak tady máš něco jiného." Podala jsem mu plastovou láhev. Kývl a napil se.
Pokoušela jsem se otevřít víno. Nepovedlo se.

Fill nastartoval svůj Rolls-Royce a vyjel z benzínové stanice na prázdnou dálnici. "Není asi nejlepší nápad teď popíjet, když jedeš teď školy." Řekl a podíval se do zpětného zrcátka, aby zakryl úsměv. Možná bych si toho úsměvu všimla, kdybych nebyla zaneprázdněná otevíráním vína.

Nakonec jsem to samozřejmě vzdala a vytáhla jsem hůlku. Bylo jasné riziko kouzlit v přítomnosti mudlů, ale myslela jsem, že když musí sledovat silnici, tak si menšího přírůstku nevšimne. Nenápadně jsem ji teda vytáhla z kapsy. Moc nenápadně asi ne…

"Co to máš?" Zeptal se Fill a zabočil svým 'kárem' doprava.

Nevinně jsem zastrčila hůlku mezi korek a hrdlo láhve."Klacík."

"A k čemu?" Zabočil doleva.

"Pokusím se ten korek vyšťárat." Vysvětlila jsem a pomocí jednoduchého kouzla, když se Fill podíval do zpětného zrcátka, korek dostala ven. Bohužel jsem, jako vždycky, použila poněkud více síly, než bylo nutné a tak se korek dostal ven z láhve silou takovou, že když vylétal nahoru a prorval střechu tohohle nablýskaného fára, tak ještě vyletěl tři metry do vzduchu. Jen mé kouzelnické nadání zacelilo díru v tomhle nablýskaném fáru a tak, jak se mylně zdálo, si Fill ničeho nevšimnul.

"Ještě, že jsi vzala tohle. Asi bych tady umřel žízní." Pokusil se o normální konzervační tón, ale když si, ještě k tomu všemu, prohlédl, můj udivený obličej, mimochodem stále visící na stropě auta, tak se musel uchechtnout. To nebylo normální.

"Tak si dej tohle." Nabídla jsem mu víno.

Fill se na mě přísně podíval a přeřadil na trojku. "Začínám mít obavy o tvé duševní zdraví."
Zasmála jsem se. "To nejsi ani první, ani poslední." Pořádně jsem si lokla vína a Fill dál jel po dálnici.

"Opravdu si nedáš?"

"Ne, děkuju."

"Alespoň víc zbude." Řekla jsem a podruhé jsem si pořádně lokla.

*O tři čtvrtě hodiny později*

"Tak kterou teď?" Fill se už dost dlouhou dobu nekontrolovatelně smál. PRÁSK! Další mozková buňka v tahu.

"Co třeba šla ovečka?" Je nutno prozradit, že jsem nebyla zrovna ve zdravém stavu, takže se mi několik písniček slilo dohromady.

"Šla ovečkáá,
do kopečkáá
zapomělááá třií kolečkaá.

V hlavě má teď…
CHÁÁÁOS,
asi brrzoo půjde…
SPÁÁT!!!

Ta byla, co?" Fill se svíjel na volantu smíchy. Což bylo dost životu nebezpečné, když řídil, teď už doopravdy v ranní špičce. Já jsem sice byla na 'opití' zvyklá, hodně zvyklá, ale víno jsem v životě nepila. Vždy jen tvrdý alkohol. A uznejme, víno má poněkud jiné účinky.

Divoce jsem kolem sebe dirigovala, nemusel by se za mě stydět žádný dirigent.

"Jo, Jo uklidni se." Usměrňoval mě Fill a vytáhl z náprsní kapsy tužku.

"Jé, budeme si kreslit." Řvala jsem jako malá. Kdybych neměla mozek zastřený pachem alkoholu a alkoholem samým, asi bych poznala, že to žádná tužka není.

"Áno, ale nejdřív půjdeš spát." Řekl a ukázal na mě hrotem tužky. A opravdu. Usnula jsem a v druhé láhvi zbylo sotva půl litru vína a za půl hodiny budeme na místě. Vjížděli jsme do centra Londýna. Projeli jsme kolem prvních známých domů, které jsem skoro každým rokem, pokud jsem nezaspala, viděla z oken autobusu. Teď jsem byla v autě a žádné domy jsem neviděla. Pouze číšníky, banány a karetní stolky v hernách, skoro jako ve snu.

"Jo… Jo vzbuď se." Alkohol v krvi ani náznakem neopustil své místo a já jsem měla vystupovat. Nadlidský výkon.

"Zavři oči brouku, budu blít." A ne jen obrazně. Pozvracela jsem koženou sedačku Rolls-Roycu. Jindy by mě docela udivilo, proč nemám ty zvratky na oblečení, ale dnes mi dvě promile alkoholu brali myšlenkové pochody. Ještě jsem měla v mozku útržky nedávného snu. Někdo na mě právě mířil taktovkou a já jsem se cítila jinak. Víc svá a víc mě bolela hlava- migréna. Tu jsem nikdy neměla. Zvláštní.

"Kde to jsem." Zeptala jsem se imaginárního holuba a chytla jsem se za hlavu.

"Na nástupišti devět." Odpověděl mi Fill a až teď mi došlo, že mě podpírá. Vykroutila jsem se z jeho sevření, ale hned jsem se znova chytla. To nebyl nejlepší nápad.

"Aha, a kolik je?"

"Půl jedenácté."

"Tak se měj statečný rytíři. Asi se už nikdy neuvidíme. Díky ti za cestu, ale tvá karkulka už musí jít." Řekla jsem a Fill se pousmál.

"Na shledanou, karkulko."

"Ne, ne sbohem rytíři." Řekla jsema svérázně jsem se ho pustila a odešla jsem. Fill tam pořád stál a tak jsem se ještě otočila a dobelhala jsem k němu. Vzala jsem mu, nenápadně samozřejmě, dvě flašky vína a hůlkou jsem zvětšila objem vína na maximum. Zabalila jsem je do mikiny a, nenápadně, jsem vykouzlila tašku a strčila to do ní. Do mikiny, aby to necinkalo, samozřejmě.

"Tak se měj, půjdu jenom zaparkovat." Řekl a vzdálil se. Jeho slova by mi mohla něco říct, ale teď přiletěli jedním uchem ven a druhým dovnitř. Ne naopak. Vidíte děti, ode mne si vezměte příklad. Vždycky musíte vědět, kde jste udělali chybu. Rozhlédla jsem se. Nikdo se nedíval a tak jsem si nastavila růžky, jako býk v koridě, a rozběhla jsem se proti desáté přepážce. Předkloněná, jako rozzuřený býk. Nebezpečný býk. Velmi nebezpečný a směšný býk.

"Berany, berany buc!" Ale žádné buc se neozvalo. Prolétla jsem cihlami, jako rogalo vzduchem až jsem v páře spatřila červenou lokomotivu. Výrazně červenou lokomotivu. Čerstvě natřenou, červenou lokomotivu."

"JOSEPHINO JONESOVÁ! Kde se flákáš!"

"Diannko, lásko má největší, taky tě ráda vidím." Zašvitořila jsem a Dianna mě popadla za loket a táhla mě do vlaku.

"Co to s tebou ten svět dělá."

"Mám pro tebe překvapení." Její poznámku jsem nespolečensky ignorovala.

"Jo, ty jsi samé překvapení sama o sobě." Povzdechla Di a otevřela dveře od kupé.

"Díky. Jediná ty víš, co ve mně je." Usmála jsem se a svalila jsem se na sedačku.

"Čauec Lily, co léto?"

"Nic moc, byli jsme s rodiči v Alpách. V Itálii." Vzhlédla od knížky Fantastická zvířata a kde je najít a upřeně se na mě podívala.

"Jsi jak dělo." Řekla a zase sklopila oči ke Smrdutcům.

"Díky, střelný prachu."

"Tak, teď to překvapení Jo." Lily nezvedla ani očko. A já jsem s imaginární fanfárou vytáhla z tašky dvě plné láhve vína.

"No to je překvapení." Di si zklamaně sedla a napila se. Každým rokem jsme do školy pronesly litry alkoholu, takže tohle žádné překvapení nebylo.

"Co je to za humus?" Kdyby to Di už nepolkla, tak by to teď vyplivla na zem.

"To bude nejspíš Jonesová. Ona je totiž humus sama o sobě."

"Jasně. Nadávej mi, já to ale povím mámě a tebe vyloučí." Jenom se zasmál.

"Dyť ty žádnou mámu nemáš Jonesová, nehraj to na mě." Setřela jsem si, imaginární, slzu.

"Ale ty taky ne. Ta tvoje je totiž smrtijedská svině a ne člověk-" Přerušil mě.

Black si odfrknul. "Tak to je asi jediné, na čem se shodneme." Ale já jsem se jen slaďoučce usmála. Věděla jsem, co ho z našeho kupé dostane.

"A ty jsi zdědil všechno po ní." Musela jsem se udržet, abych nevyprskla smíchy. Jeho obličej nejdřív zbledl, pak zezelenal a nakonec zrudl. Tohle jsem neměla zapotřebí, ale musela jsem…

"Tohle odvoláš." Vyplázla jsem jazyk.

"Donuť mě."

"Dneska ti to obzvlášť sluší Evansová." Byl ale uťat, poprvé někým jiným, než Lily, Blackem.

"Pojď odtud. Jonesová mě pokouší. Myslím, že jestli odtud nevypadneme teď, tak ji zabiju." Začala jsem se chechtat. To myslel vážně?

"Zabij si mě Blacku, ale pamatuj, poklad, jenž nikdy nebyl tvůj. Co leží v našich sklepeních… jak je to dál?"

"Drž mě." Zavrčel Black. Zachechtala jsem se, on zavrčel.

"Siriusi, nevidím důvod…" Black vytáhnul hůlku, a já jsem se postavila, slušně řečeno. Zvedla jsem flašku a začala jsem mu s ní mávat před obličejem.

"Už ho vidíš?"

"Odleť. Odleť. Odleť, ty skopová hlavo…" Zašvitořila jsem.

"Cože?" Black sklopil hůlku a nevěřícně se na mě díval. Začala jsem stepovat a mávat flaškou, jako by to byl můj kord.

"Ustup vlku. Karkulka chce projít." Black se začal smát. Kdo by mu to měl za zlé. Já!

Lily taky zvedla hlavu a snažila se zakrýt úsměv, ale Jamesovi, který z ní nespustil oči, to neušlo.

"Evansová se baví." Zaječel překvapeně. Lily opadl úsměv.

"A proč bych se jako nebavila, je to vtipné. Na rozdíl od tebe. Ty jsi trapný, egoistický ubožák."

"Jen do něj Lily, nedej se." To už ale bylo na Blacka asi hodně.

"Mdloby na tebe." Zařval a já jsem se odrazila od okna a dopadla jsem na zem. Co to udělal. Řekli jsme žádné klatby ne…

"Tak to jsi přehnal." Začala klidně Di a pak taky něco zvedla, ale nebyla to hůlka, byla to flaška a rozbila jí o Blackovu hlavu. Škoda, že něco tak jedinečného, co se nevidí každý den, jsem neviděla. Později to samozřejmě Dianne ode mne schytala, ale ona si už zvykla. Nebezpečný úsměv.

*Po chvilce trucování ze strany Lily a Di.*

"Josephino Jonesová, jak si to jako představujete?"

"Black." Zavrčela jsem. To jsem řekla vždycky, když padla tato otázka. Samozřejmě jen pět z deseti případů to byl skutečně on. Nemůžu mu přisuzovat všechny ty mistrovské operace, co jsme s Di, za ty léta, provedli.

"Ano, to vidím. Ale já se ptám vás." Otevřela jsem oči a zase jsem je zavřela. Jaké by vám bylo, kdybyste se probudili, a nad vámi se vznášel obličej Luisy Immobilisové?

"Já za nic nemůžu. On mě napadl." V jistém smyslu to byla pravda, ale v tom druhém… Podívala jsem se kolem sebe, abych zhodnotila situaci. Nebo, přesněji řečeno, abych věděla, nakolik si můžu vymýšlet. Moje fantazie se rozjela naplno. To mi šlo… Nebezpečný úsměv.

Luisy Immobilisová byla dohlížitelka ve vlaku a to v tom horším smyslu. Každý rok dvakrát si šla přivydělat sem. Docela jsem ji nechápala. A docela dost jsem ji nenáviděla.

"On sem přišel a pak mě napadl. Kdyby Di nezasáhla, tak by mě i zabil." Jediné plus bylo, že se Black ještě neprobral. Protože by to jistě vše popřel.

"A proč by vám chtěl ublížit, slečno." Namítla Immo.
Immo- její přezdívka. Zásluha loňských prváků.

"Protože je to Black, a to mluví za vše." Ale Black se probírá. Nemáme moc času. Tak, zapoj ten svůj slavný mozek Jo. Po chvilce jsem se usmála nad vlastním důvtipem. Tak tohle rozhodně sežere. Ona sežere všechno. Nikdy jsem se nedivila, proč je tak objemná. Nebyl čas vymýšlet něco nového.

"Abych vše přivedla na pravou míru, tak Black sem vtrhl, protože tady Potter se chtěl pozdravit s naší Lilyinkou," Lily na mě vrhla nechutný pohled, "a tak jsem musela zasáhnout. Řekla jsem jim, aby odešli, protože si, ani jedna, nepřejeme, vzhledem k naší čestnosti a důstojnosti," Di převrátila oči v sloup, "aby zde byli. Ale Black se do toho vložil a tak jsem," mrkla jsem na Di a ta uklidila střepy i flašky i rozlité víno," ho chtěla odstrčit, abych mohla zavřít a on, asi se chtěl bránit, i když nevím před čím, my jsme tak slabounké a bezbranné, že by nebylo ani třeba, ale Black na mě seslal kletbu- Mdloby na tebe. A pak Di, protože mě chtěla zachránit," Lily si neodpustila poznámku-"Či spíše tvoje ego."- "tak na něho seslala stejnou kletbu. A teď jsem se probrala ve vaší náruči a přísahám na Blackovy boty, že vše z toho je pravda." Divoce jsem začala přikyvovat. Luisya přemýšlela. Jelikož byla už od přírody tupá jako troll. No dobře, trochu víc, tak se napřímila.

"Pane Blacku vzbuďte se." Zatřásla s ním. Luisy měla dlouhé splývavé hnědé vlasy a byla celkem mladá, dalo by se říct. A myslím, že by si náramně rozuměla, se Stelou a Katiou. Ty dvě byly, už velmi dlouhou dobu, totiž ve spolku Obdivovatelek Siriuse Blacka. Nevím, kdo tento spolek tak nazval, ale mám jisté, velmi jisté, domněnky, že to byl sám Black.

"Teď ne Monico, až zítra." Máchl před obličejem rukou, takže dal, celkem solidní, facku Luisye, která se nad ním skláněla. Po chvilce se vzbudil. Tak Moniko jo?

"Co se děje?"

"Pane Blacku, pojďte prosím do mé kanceláře." Luisya i já s Di jsme si to pěkně užívaly. Luisya proto, že mohla být s Blackem sama a my dvě proto, že dostane trest. Chudáček… Vevnitř mě sžíral nepříjemný pocit. Celou dobu jsem se snažila udržet vážnou tvář. Byla jsem zvyklá. Po škole jsem chtěla jít na ČADU, takže se to docela hodilo.

"Tak slečny, jsem ráda za vaši upřímnou odpověď." Usmála se a popohnala Blacka vpřed. Je zvláštní, že když se tu objevila Luisy Immo, tak se Potter vypařil. Nikdo mu to samozřejmě neměl za zlé. A ani já ne.

"Tak Jo, myslím, že si dám taky." Řekla Di a na ex vypila půl litru vína. Tak jo, budeme opilé obě, to se hodí, alespoň nebudu mít trest sama. I když, když se opiju ve vlaku, tak tady přece školní řád neplatí. Fajn, kde je ta druhá láhev? Po chvilce vlak zastavil v Prasinkách a potom konečně na nádraží u Bradavic. Vystoupily jsme, slušně řečeno. A nasedly jsme do jednoho kočáru. Ten nás odvezl až k bráně Bradavického hradu a tam nás už unášel proud spěchajících dovnitř. Pršelo a bylo šero. Když jsme se konečně posadily u Nebelvírského stolu, odbíjelo sedm hodin. Tak, tady asi usnu. No dobře tak ne.

Brumbál vstal a začal svým obvyklým, velice nudným, proslovem. Jako každým rokem jsme mu chtěli udělat s Di radost, a tak jsme mu ten, velice nudný proslov, kapánek oživily.

______________
By deviantart.com
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 miriela miriela | E-mail | Web | 14. ledna 2009 v 19:57 | Reagovat

:D to bola haluz, až som si koleno rachla o stôl jak sa tu šúlam :D :D :D aj keď sa musím priznať, že chvílami som sa v tých nezmysloch čo blabotala strácala, ale nevadí :D

2 Dincie Dincie | 15. ledna 2009 v 19:58 | Reagovat

Super!! Fajn jsem se nasmála... Mám trošku podezření, že Fill nebude jen tak obyčejný mudla...vlastně by bylo super, kdyby byl kouzelník...:-D

3 passia passia | E-mail | Web | 16. ledna 2009 v 16:58 | Reagovat

8-D no ese sa vtom stracam hlavne v tych postavam vedlajsich, ale to sa casom spravi super kapitola pokraaackoooo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem