+5.Tajný rytíř má své tajemství

29. ledna 2009 v 22:57 | Hannah Christopherová |  Old Memories

Achojte, tak za prvé, co Vysvědčení? No abych byla upřímná, čekala jsem to horší. Ale co jsem absolutně zvorala, byly dnešní absolventské zkoušky v klavíru. Myslela jsem, že se propadnu studem. Tak jednoduché věci od Rollin a jednu pasáž jsem tam dokonce zahrála dvakrát. I když se tam vůbec opakovat neměla. Jsem totálně zdeptaná, ale i tak myslím, že se mi tahle kapitolka celkem povedla. Jsem s ní docela spokojená. :) No nic, nebudu vám kazit kapitolku mou depresí. Čtěte, a komentujte, prosím. :) Mimochodem, k čemu chcete další kapitolu?

5.Tajný rytíř má své tajemství

Ták jsem si oddychla, když byl víkend. Včera byl, nebo to bylo už dneska, velmi vyčerpávající den. A tak se to muselo dneska dohnat. Věřím, že byste na to přišli sami, jak dohnat se to má. Ale i tak vám to s radostí povím. Ležela jsem na posteli a… spala jsem. Juchuu, tajemství je venku. Trochu jsme to s Di, včera, dneska, přehnaly. Je sice pravda, že včera, dneska, jsme se k alkoholu nedostaly, bohužel, ale to nic neměnilo na tom, že jsme měly výtlem až do dvou do rána. Což byl shodou okolností čas, kdy jsme usnuly.

"Jsem velice tolerantní člověk," prohlásila Lily Evansová, když stála nad mou postelí a s rukama v bok vypadala, že hledá neexistující autoritu. Ne že by ji neměla vůbec, ale jediný, kdo u nás autoritu našel, byl Brumbál. "Ale je půl jedné, Josephino a já jdu na oběd. Pokud se vrátím a vy tu ještě budete ležet, těš se." Řekla a chtěla odejít. Zadržel ji ale přidušovaný smích z protější postele.

"Pro tebe to platí taky Di." Řekla přísně. Di vystrčila rozcuchanou hlavu zpod peřiny a vyplázla na Lily jazyk. Lily odešla a my měly, jak jinak, výtlem.

"Byla jsi dobrá." Poblahopřála jsem jí už asi po tisící. Di se ještě víc zakřenila.

"Já vím. Na tohle mám talent." Vylezly jsme teda z postele a jako první spadla Di.

"1:0 pro tebe." Řekla jsem potěšeně.

"1:1." Ušklíbla se Di, když jsem se sbírala ze země.

"Říkala jsi, si o to." Řekla a hodila jsem po ní polštář.

"2:1" Pro tebe… Rychle jsem se vyhnula letícímu neštěstí, ale nevybrala jsem změnu těžiště a spadla jsem na zem.

"2:2-"

"Neser mě Dianno." Zaklela jsem, z pod kupy polštářů, přikrývek a peřin. Asi jsem na tom byla hůř než obvykle. Smích byl naše droga a musím říct, že jsme to s ním opravdu včera přehnaly. Snažila jsem se postavit na nohy, ale asi po třetím pokusu jsem to vzdala a chytla jsem se nabízeného plánu. Zachumlala jsem se do všech hřejivých peřin a málem jsem usnula jak princezna na hrášku, teda spíš jsem byla ten hrášek. Ne že bych tu mudlovskou pohádku nějak znala. Kdyby mě Di z nich nevykopala.

"Fajn, jdeme na oběd."

"Je už po obědě." Namítla Di a svalila se na postel.

"Není. Víš kolik, toho musí ještě zbýt?" Energicky jsem se postavila na nohy a oblékla jsem se. Hůlkou jsem si změnila vlasy na křiklavě modré, docela krátký sestřih tomu dodával nádech léta.
Mohutně jsem zívla, a spolu s Di jsme se vybraly do kuchyně.

*

"Uaaaa!" Stela zařvala, když se podívala na svůj odraz v zrcadle. Katie se rychle probudila.

"Děje se něco?" Zeptala se rozespale.

"Cože? Něco? Ptáš se mě, jestli se děje něco? Copak to nevidíš?" Ani se na Katieu nepodívala a pořád se kroutila před zrcadlem, aby viděla svůj odraz celý. Úplně jsem se dusila zadržovaným smíchem. Di se na protější posteli zavrtěla a snažila se zhluboka dýchat.

Stela měla své blonďaté vlasy spletené do krátkých dredů, které ji trčely do stran, jako antény. Kůži měla místy stříbrnou, takže jako satelit opravdu vypadala.

"Vy dvě!" Otočila se spěšně. Myslela, že nás má, ale my máme ji. Hystericky se k nám rozběhla, ale neudělala ani jeden krok. Podívala se na svoje nohy. Jak si tohohle mohla nevšimnout? Nohy měla stříbrné úplně, a taky úplně přirostlé k zemi. Chtěly jsme to sice načasovat tak, že by se v satelit proměnila, až bude venku z ložnice a uvidí ji celá škola, ale shodly jsme se na tom, že to divadlo si nemůžeme nechat ujít.

"Uaaa." Zívla jsem a protáhla jsem se. Pak mi pohled padl na Stelu. Starostlivě jsem se na ni podívala.

"Tak ty jses' nám dala na zpravodajství?" Di už to nemohla zadržet a tak se rozchechtala. Jen jsem se ušklíbla. Katie se na mě vrhla.

"Ty mrcho!" Zasmála jsem se.

"Mrcha? Já? Cha chá!" Namířila na mě hůlkou. Sfalšovaným zděšením jsem šilhala na konec její hůlky před mýma očima.

"Vrať ji do původního stavu!" Řekla hlasem plným hysterie. Skryla jsem uchechtnutí a tázavě jsem se na Stelu podívala.

"Ty jsi v jiném stavu?" Di se chechtala naplno.

"Co to máš za blbé otázky?" Zeptala se mě Stela naštvaně.

"Vidíš? Co to máš za blbé otázky?" Odrazila jsem otázku na Katie, která zrudla ještě víc. Vztek v ní burcoval. Nedovolila si však. Přišlo by to moc draze.

"Vrať ji!" Už skoro křičela.

"Já ti ji neberu." Ohradila jsem se.

"Josephino." Tak dost, překročila mez.

"Neříkej mi Josephino, nebo ti budu říkat, že nikdy neoslníš Blacka, a ty přece nikdy nechceš slyšet pravdu."

"Sklapni." Už pištěla… Super!

"Sklapni." Zapištěla jsem na Stelu. Ta si dala ruce do dlaní. Beznaděj z ní přímo sršela. A přitom stačilo tak jednoduché kouzlo. Uchechtla jsem se.

"Ať je stejná jako dřív, a dělej."

"Nevidím rozdíl." Ironicky jsem se na Stelu podívala.

"Bože…" Zaklela Katie.

"Ano?" Zeptala jsem se a otočila jsem se na ni. Di se už válela na zemi smíchy a po tvářích ji tekly slzy. Když to na ni přišlo, nemohla to zadržet. Ve velice vážných situacích samozřejmě ano, ale v takových malých akcích, jako byla tahle, nemusela.

"Prosím…" Zkusila to jinak. Byla zoufalá. Její nejlepší kamarádka byla satelit… kdo by se divil. Má si příště vybírat kamarády lépe.

Přidržela jsem si prst u úst, začala jsem naoko přemýšlet. "Hm… Ne." Usmála jsem se svatouškovsky.

"Katie, to nezabere."

Vykulila jsem na Katie oči a prstem jsem ukázala na Stelu. "Má pravdu, ten člověk… Teda…"
Omluvně jsem se na Stelu podívala. "Teda ten satelit samozřejmě."

"Uaaaaa." Zaječela Stela podruhé, aby přehlušila všechny okolo.

"Myslím, že bychom ho měly vypnout. Je příliš hlučný." Podotkla jsem vážně a sebrala jsem Katie hůlku, abych nemusela hledat svoji. "Human-race!" (Moje fantazie boří fantazie J.K.R. zajisté víte, co tím myslím…)Prohodila jsem ledabyle a odhodila jsem hůlku na zem. Stela spadla na zem už v… normálním stavu… a já jsem taky spokojeně zalehla. Muhehehe…

*

Víkend proběhl v normálním klidu, pokud nepočítáme Potterovy hysterické záchvaty- "Pojďte už trénovat, jinak Zmijozel letos neporazíme. No tak, nezdržujte se. Honeem!" Musela jsem se smát. To byl celý Potter. Famfrpál sem, Evansová tam atd. atd…

Horší to bylo příští týden. Teď jsme měly záchvaty hysterie já a Di, jelikož nám do první operace zbývalo jen sedm týdnů a Di zapomněla Charliemu zavolat. Přes týden měl mnoho práce a tak se nemohla, jako obvykle, vykecávat.

"Ne Charlie, ty mi nerozumíš. My je nechceme jíst. Budou nám stačit pomačkané… Ano, můžou být trochu víc zdemolované… Cože?... Jakou krosnu? My jsme je chtěly v přepravkách… Baže, on neví, co to jsou přepravky. Charlie, vzpamatuj se proboha. Přepravky, bedny… Ha, našel, našel šmudla vypínač? Já se nevykecávám, Charlie, jen jsem se ptala, jestli to do měsíce seženeš… Fajn, takže měsíc a týden? Nemůžu ti dát měsíc a půl. Si se zbláznil? Jasně, měj se." Stáhla hůlku zase zpátky a dopadla unaveně na postel.

"To je taky jedno individuum. Já že se vykecávám… Kdybych se vykecávala, tak mu povím, k čemu to máme. Ten by se řezal ještě teď." Zabručela Di.

"Takže? K jakému závěru došel?" Zeptala jsem se plna očekávání.

"Vzpomněl si, že mají zahradníka v rodině. Idiot. Prý dej mi měsíc a půl, tak narychlo to neseženu…" Opakovala Di po něm hlasem nejméně o dvě oktávy výš a velmi ironicky.

*

Nebylo to obyčejné rande. Stála jsem totiž před zrcadlem a ukrutně jsem přemýšlela, jestli zvolit tričko fialové, nebo tmavě modré s šílenými chemickými vzorci, potiskem od mudlů. V takových bláznivinách byli oni svatá jednička. Nakonec jsem, po velmi vážném přemýšlení, vybrala tohle. Vlasy jsem si nechala, jako celý týden černé, či spíše velice, velice tmavě modré, takže se zdály být až černé.

"Jdeš za Tajným?" Zeptala se mě Di, která pořád lenivě ležela v posteli. Blbka, kam jinam bych se tak asi strojila?

"Vidíš, že bych se chystala jinam?" Pořád jsem se dívala do zrcadla ze všech možných úhlů.

"Sarkasmus?" Zkoušela Di nejistě.

"Ne, naprosto normální otázka."

"V tom případě odpovídám jednoznačně ne!." Otočila jsem se. Někdy to s ní bylo opravdu k zbláznění. Upřeně jsem se na ni podívala. Věnovala mi svůj nevinný úsměv. Vzala jsem si mikinu a zpražila jsem Di veselým úsměvem. Ta jen protočila panenky a zapadla do měkkých peřin.
Šla jsem přes Společenskou místnost až do třetího patra. Všichni byli na hodinách, až na pár jedinců. Takže po hradě vládl svatouškovský klid. Když jsem si byla jistá, že mě nikdo nesleduje, zamířila jsem po schodech nahoru a ještě nahoru. A ještě nahoru. Až do posledního devátého patra. Tady byla jedna prázdná chodba a nedaleko od místa, kde jsem se zastavila, visel ze stropu provazový žebřík a z poklopu na stropě se po chodbě linula uspávající vůně. Stála jsem uprostřed chodby a rozhlížela jsem se kolem sebe. Bylo půl jedenácté a nikde nikdo. Měl tu už čtvrt hodiny být. V duchu jsem zaklela a pročesávala jsem dlouhou chodbu, metr po metru. Kdyby se tu náhodou objevil někdo neviditelný. Což jsem sice počítala za krajně nepravděpodobné, ale stát se to mohlo. Naposledy jsem procházela poslední vyhrazenou uličkou a na konci jsem se zoufale sesunula k zemi. Proč? Proč nepřišel? Ta otázka mi bloudila hlavou, jako červ v nerozpletitelném labyrintu. Beznadějně, odpověď nepřicházela. Když odbíjelo hradem jedenáct hodin, zkroušeně jsem se zvedla a vypařila dřív, než se poklop na zdi otevře a někdo mě tady objeví. Vydala jsem se chodbou ke společenské místnosti. Dopolední vyučování některým už skončilo, takže některé křesla již byly obsazené. U jednoho stolku ale seděla Di, tak jsem si přisedla. Její tázavý pohled mě propaloval snad ještě víc, než ten, který do mě zabodával Tajný. Cítila jsem, že jestli brzo nepřestanou, za chvíli budu vypadat jako Skoro-bezhlavý Nick.

"Tak co?" Zeptala se Di. Protočila jsem oči.

"Ptáš se tak co, i když víš, že nic. A pak se divíš, že tě nazývám Blbkou. Promiň, ale logiku to teda určitě nedává." Odsekla jsem nakvašeně a zamračila jsem se na Blacka, seděl u jednoho stolku a nad něčím se skláněl se všemi Poberty. Alespoň je tady někdo, na kom si můžu vybít zlost. Naše pohledy se střetly, a tak jsem oči ještě víc přimhouřila, a mezi obočím se mi rýsovala hluboká vráska. Pohled jsem stáhla a odešla jsem si do ložnice pro kabát. Venku už nebylo to roztomilé léto, ale začala být až nechutná zima.

Došla jsem až k zapovězenému lesu a sedla jsem si na převelice studený kámen, zahřívaný podzimním sluncem. Proč všechny ty tajemství. K čemu? V téhle chvíli, když jsem se cítila hluboce frustrovaná, jsem nedokázala najít pádný důvod. Mohla bych si v klidu žít. Bez všech stresujících podmínek. A hlavně, mohla bych být s ním. Což jsem teď jaksi nemohla. Já vím, znala jsem naše heslo, poslední dobou až moc dobře, V smíchu je síla. Ale teď mě síla jaksi opustila. Tím pádem i smích. Takže tohle heslo trochu pokulhávalo za pravdou, či spíše se stávalo pravdou až moc zdrcující na to, abych tu pravdu přijala… Měl přijít, ale nepřišel. Byl zaměstnaný? Blbost, pro mě si vždycky čas udělal. A navíc jsem mu psala. Když se pomalu začalo ochlazovat, a mě se pomalu chtělo spát, tak jsem se sebrala a odešla jsem pomalu do Bradavického hradu. Velice mě překvapilo, že jsem tam strávila skoro celý den reálného času. Mě to připadalo jako hodinku, maximálně dvě. Byla jsem totálně naštvaná, a tak, jako každý naštvaný člověk, jsem se odebrala do kuchyně.

*

Lily se právě vrátila, z pravidelné primusovské obchůzky, a teď seděla ve vyhřívaném křesle Nebelvírské společenské místnosti.

"Kde je Jo tak dlouho?" Zeptala se zdráhavě a po chvilce váhání Lily, Nebyla zvyklá, že by se ty dvě tak dlouho pohybovaly samy a taky nebyla zvyklá se ji na něco ptát. Na něco, do čeho věděla, že jí nic není.

"Vím přesně, kde je." Zamumlala Di, s jazykem vystrčeným soustředím. Opravovala svůj prak, pochopte, jestli to nebude opravené správně, tak se naše malá operace zhroutí hned, co začne.

"Nepochybuju, že víš, jen jsem překvapená, že za ni nejdeš." Di stáhla jazyk zpátky do pusy, a ustaraně se na Lily podívala.

"Protože mě v tuhle chvíli nepotřebuje. Kdyby ano, tak za mnou pošle nějakého špunta. Ti vždycky rádi. Vytahují se pak- Hele, já jsem provedl velice závažnou špionáž pro Černé ovce. - Dokonale vystihla hlas malého studenta. "A vsaď se, že mě nechce vidět, z čehož usuzuji- nikam se nejde." Řekla s klidem Di a vrátila se ke své práci.

"Jak si tím můžeš být tak jistá?" Lily se kousla do jazyku. Tohle asi neměla. Nebylo by to poprvé, co ji odečítaly přesčasy. Di se na ni vážně podívala a po chvíli se sklonila zpátky ke své práci. "To ti říct nemůžu. Služební tajemství. A víš sama nejlépe- sedmá minuta." Lily si povzdechla.

"Samozřejmě ti ty dvě minuty odečtu z dalšího hovoru." Lily to už celkem lezlo na nervy. Žádný tajný konzultant nemohl s Černými ovcemi, ať s jednou, či se dvěma, mluvit déle než pět minut v kuse, aniž by mu přesčasné minuty nestrhly z dalšího hovoru. To odůvodnily vždy následovně - Že kdyby je někdo vídal moc často se spolu bavit, hned by získal podezření, že s Černými ovcemi spolupracuje. Mezi tresty se podle nich rozsudek smrti nacházel taky. A za druhé, byl jejich čas tak vzácný, že by si ho nenechaly promarnit nikým. Lily na to nedbala, většinou. Měla tolik strhnutých minut, které ještě nesplatila, že by se z nich složil i jeden život Jepice.

"Běž za ní." Prohlásila s vnějším klidem Lily.

"Trhni si." Zavrčela Di. "Osmá." Pravila medovým hláskem.

"Dělej." Popohnala ji Lily.

"Fajn. Devátá, jak chceš. Dodělej to za mě." Řekla Di nekompromisně, ale nakonec ji prak podala a odešla z Nebelvírské společenské místnosti. Cestou si ještě mumlala- Devět plus čtyřicet osm je

Proplétala se nejsložitějšími zatáčkami chodeb, jaká v Bradavicích existují a až se ocitla ve sklepení, zahnula přesně doleva a chodbou rovně. Před velkým oknem, ve slepé uličce, se podívala napravo, kde vysel obraz ovocné mísy. Polechtala hrušku, která se zahihňala a proměnila se v kovovou kliku. Vzala za kliku a otevřela dveře. Dnes se kolem ní nenahromadila kupa skřítků, kteří ji vždy velkoryse obskakovali. Dnes domácí skřítkové obskakovali její nejlepší kamarádku. Mě. Obraz se za ní sám zavřel, takže rozhodně pokračovala mezi stolem Nebelvírským a Zmijozelským. Seděla jsem obkročmo na jedné lavici a ukousávala jsem další čokoládové žabce hlavu. Kolem mě se válelo nespočet krabiček a karet. Hotový majlant pro děti. Já jsem je už měla všechny. Kdo taky ne…

"Jo, co to zase děláš." Zeptala se trpělivě Di. Obvykle, když mě viděla, tak si nenechala ujít možnost, mi říct Josephino. Věděla ale moc dobře, že dráždit mě v téhle situaci je více než smrtelně nebezpečné.

"Mám depku." Odsekla jsem stroze a narvala jsem si do pusy zbytek čokoládové žabky a chmátla po další. Nicholas. Už po třetí…

"Půjdeš semnou?" Di si byla sto procentně jistá, že odmítnu.

"Ne, jen tady budu sedět a cpát se, dokud dostatečně neztloustnu." Odsekla jsem zase.

"Tak dobře, proberem to jindy." Di pokrčila rameny a otočila se k odchodu.

"Ach bože." Vzdychla jsem, zvedla jsem se a rychle jsem se kolem Di protáhla přes obraz Svaté hrušky na chodbu. Di jen zmateně trhla hlavou a pro sebe si zmateně zamumlala- "A zrovna, když jsem si začínala myslet, že chápu sarkasmus…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 miriela miriela | E-mail | Web | 30. ledna 2009 v 11:48 | Reagovat

ešte stále sa v tom miestami strácam, ale v miestach, ktoré chápem je to fakt dobré a vtipné :D a vlastne aj to ked netuším o čom je vtipné :D

2 CiHaLeMa CiHaLeMa | Web | 30. ledna 2009 v 16:28 | Reagovat

ahoj, mas u mna diplom :))

3 Hermiona SB Hermiona SB | Web | 31. ledna 2009 v 12:00 | Reagovat

Super kapča! a vysvečlo nie celkom dobré :)

4 Dincie Dincie | 1. února 2009 v 14:26 | Reagovat

Krásné jako vždycky...u té Stely jsem se posmála...byla to legrace!! Jo s Di mají fantastické nápady!!!! :-D :-D :-D Máš nádherný nový image - design...jak chceš...:-)) Je to nádherné a originální jako vždycky!!! :-)) :-)) :-))

5 Admin Admin | 1. února 2009 v 15:25 | Reagovat

Děkuju moc holky. :) :)

6 Irene Irene | 10. února 2009 v 16:42 | Reagovat

57!!!!!

7 passia passia | E-mail | Web | 11. února 2009 v 17:27 | Reagovat

omg nejako rychlo ti pribudaju clanky ja normalne, ze nestiham a musim spomenut aku obetu som teraz vykonala -haha stavime sa, ze budem mat  najdlhsi komentar zo vsetkych zabrany vacsinou kecami o mne a mojom zivote a ne komentovanim kapitoly?- lebo som mrte unavena, mala by som sa ucit nepravidelne slovesa z neminy alebo nieco ine co som mala dnes aj minule dni na plane, ale asi to zase budem musiet presunut na neskor ach jo to je zivot... ale vidis to ja som si dala tu namahu konecne docitat tuto kapitolu.. ja viem je to odomna velmi velkoryse nemusite ma chvalit ja sa pochvalim aj sama

nom ale super kapitola, aj ked ani ja niektorym veciam nechapem, ale to sa stava aj v lepsich rodinach tak asi tak no

8 passia passia | E-mail | Web | 11. února 2009 v 17:34 | Reagovat

oh vidis to vysvedcko nato som zabudla sice budem dost, ze oneskorena, ale priznajme si to... kedy ja nejsom?

takze nakoniec som dostala len dve 3, co povodne mi hrozila jedna 4 a tri 3, takze som dobra, ze jo? no a mala som tusim styri 1 (ako aby bolo jasne mi mame znamkovanu aj telesnu a ja som sice total drevo, ale nasa ucitelka dava dvojky len takym co furt nechodia na hodiny abo tak a aj to sa stalo len raz, lebo uz to asi vzdala..tak ale pardon komu sa chcem chodit siedmu, osmu na telesnu, ked minuly rok sme to mali v piatok a tento rok to mame tak, ze predtym mame volnu hodinu, takze diki nom, ale ja som poctiva ja chodim na hodiny) a ostatne boli dvojky... uh kolko toho bolo doprdele? no nevim tusim 5 ja nevim no, takze ziadna slava, ale mohlo to byt aj horsie

ah boze ja som fakt socka mne nestaci jeden najdlhsi komentar zo vsetkych ja ich musim mat dva aah boze hanbim sa za seba

9 Admin Admin | 12. února 2009 v 14:52 | Reagovat

:D Jáj Pass. Nemůžu z tebe. :) Díky za komentáře...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem