-Jsi mi dlužná-

14. ledna 2009 v 21:09 | Hannah Christopherová |  Bridge of depression





Tak po hodně dlouhé době přidávám BoD. Musím uznat, že je to po hodně, hodně dlouhé době... :) Ale snad jsem nevyšla s depresivního cvyku. :D Pište mi prosím komentáře a nepřehlédněte Druhou kapitolu k Old Memories.

-Jsi mi dlužná-

Začalo se ochlazovat. Bylo sedmnáctého prosince a ještě pořádně nesněžilo. Vždycky jen foukalo a dešťové kapky se rozbíjely o stěny skleníku. Tak tomu bylo i dnes. Právě jsme řízkovali Mimbulus Mimbletonia. Řízkování mě nebavilo. Byla to taková stereotypní práce. Uřízneš, zasadíš, zasypeš a další. Nasazovala jsem si právě ochranný plášť, rukavice z dračí kůže a chránič na obličej. Takový, který používají svářeči. Vzala jsem do ruky skalpel a odřízla jsem jeden nežit. Rostlinka ze všech ostnů začala stříkat zelené smradlavé fuj. To jsem sesbírala do kádinky a plnou kádinku jsem postavila na tácek. Nežit jsem zasadila, zasypala vzdušnou ,zalila a utěsnila. Kelímek se zasazeným nežitem jsem postavila na druhý tácek a vybrala jsem si druhou rostlinku. Byla to odporná práce. Když jsme s touhle maškarádou skončili, tak jsme se vydali, už čistí k hradu. Tím my, jsem myslela naší třídu. Mrzimor, který měl teď péči o kouzelné tvory, tak sbíhal dolů k hájence od Šafáře Rubeuse Hagrida. Havraspár tady nebyl. Tedy zatím…


"Zibová?" Do háje!

"Zibová, hej počkej." Zrychlila jsem.

"Když ji řeknu, počkej, tak zrychlí, no je normální?" Myslím, že Blacka brzo uškrtím. Samozřejmě, že nejsem normální. Podle něho je normální, abych se mu plazila u nohou a vzdychala nad jeho úžasnými vlasy. Tak děkuju pěkně. Nejsem normální.

"Zibová, něco mi dlužíš, takže být tebou, tak bych se zastavil." Zastavila jsem se. Tak já jsem mu dlužná? To odvolá.

"Já ti nic nedlužím." Zavrčela jsem.

"Zachránil jsem ti život. Dlužíš mi-"

"A to, že jsi mi, jak ty to nazýváš, zachránil život, je podle tebe důvod, proč bych ti měla něco být dlužná. Nejsem ti dlužná ani nejmenší zrnko prachu." Řekla jsem a znova jsem se rozešla. Teď jsem už poběhávala. A Black poběhával vedle mě.

"Takže jsem tě měl nechat umřít." To je fakt tak natvrdlý
.
"Samozřejmě." Potvrdím.

"Ty nejsi normální." Že by mu to došlo?

"Nejsem."

"Tak co tady děláš?"

"Snažím se jít do hradu blbečku, a co tě to vůbec zajímá. Nech mě konečně žít." Zastaví se přede mnou a já ho obejdu. Mířím přímo k hradu. To mě jen tak zastavil, na kus řeči? Ať si políbí… víte co.

"Loreline?" Zastavím se. Nikdy mi neřekl křestním jménem. Jedině v prvním ročníku, když se tomu posmíval. Otočila jsem se a hned jsem uskočila dva metry zpátky.

"To mi nedělej."

"Promiň. Jen jsem myslel, že slyším tvůj hlas." Ušklíbl se.

"Potřeboval si něco Franku?"

"Ani v nejmenším, jen jsem se chtěl na něco zeptat." Nadzvedla jsem jedno obočí.
Sundala jsem si kapuci, už jsme byli na hradě.

"Jaké barvy budou tvoje šaty, abych věděl, jak si mám sladit kravatu." Měla jsem pocit, že si ze mě utahuje.

"Nepůjdu v šatech. Půjdu v kraťasech." Otočila jsem se a vydala jsem se po mramorovém schodišti k Nebelvírské věži.

"Tak jakou barvu budou mít tvé kraťasy. Kravatu můžu změnit za plážové tričko."

"Velice vtipné."

"Děkuju. Tak jakou."

"A jak to mám k sakru vědět. Nemám žádné šaty." Samozřejmě až na letní. A to se nehodilo.

"Vždyť půjdeš v kraťasech."

"Franku!"

"Promiň. Tak alespoň řekni barvu. Šaty si dokoupíš." Podívala jsem se mu nakvašeně do očí. Fajn, má to mít.

"Fialové, černé, červené, žluté, zelené, modré, bílé a oranžové." Je ještě nějaká barva?

"Až tak?" Frank se usmíval.

"Ne. Nevím. Řeknu ti to, až to budu vědět." Podívala jsem se na Buclatou dámu.

"Nemůžu říct to heslo před tebou." Otočila jsem se, ale Frank tam už nestál. Vzdychla jsem a otevřela jsem dveře.

A jak Frank sliboval, tak slíbil i Brumbál. U večeře vstal a oznámil svým, většinou nadšeným, studentům, že se jde o víkendu do Prasinek. Bylo pondělí, a tak nevím, proč nám to říkal už teď. Protože mi tím zkazil náladu na dalších devatenáct dní. Neptejte se mě, proč devatenáct.
Když jsem šla z velké síně, tak se ke mně připojil i Frank.

"Ahojky." Usmál se. Nevím, co tu furt dělá.

"Nazdar."

"Proč si na mě taková." Jaká taková. Řekla jsem pouze Nazdar, co mu zas vadí. On je furt nespokojený. Neodpověděla jsem.

"Hej, slyšíš mě."

"Slyším." Nemůžu za to, že nejsem zvyklá se prostě jen tak bavit. O banalitách.

"No tak se ptám, co ti na mě vadí."

"Na tobě? Nic, proč by mi mělo něco vadit." Pravda, nic mi na něm nevadilo, kromě jeho dolejzání.

"Tak co ti je." On se pořád jenom ptá.

"Nic mi není. Opravdu." Dodala jsem, abych dala této větě pravdomluvnosti.

"Fajn, tak proč se mračíš." Já se nemračím, já se pouze neusmívám." Vysvětlila jsem.

"Ne, ty se mračíš."

"Fajn, tak nemám zrovna nejlepší náladu spokojen?"

"Jak mám být spokojen, když nemáš nejlepší náladu." Podívala jsem se na něho s očima, typu -Nedělej ze mě vola-.

"Tak proč nemáš nejlepší náladu." Zkusil na to jít z druhé strany.

"Ach jo. Tobě nic nedochází, že jo. Vyhlídka Vánočního plesu už sama o sobě není nejlepší, a když si ještě uvědomíš, že každou sekundou, co se tady s tebou bavím, jsem mohla být už daleko pryč…" Zarazila jsem se. Ach bože, já jsem fakt kráva. Pleskla jsem se do čela a snažila jsem se zrychlit na schodech. Zaklela jsem.

"Ty jsi chtěla utéct?" Frank se zřejmě dobře bavil.

"Ty si chtěla zdrhnout. Ty se bojíš." Nenech se vyprovokovat, nenech se vyprovokovat.

"A před čím si jako chtěla utéct?"

"Franku, to stačí." Vyjela jsem na něho. No uznejte sami, zasloužil si to. "Chtěla jsem utéct, ale tobě to může být úplně jedno. Chápeš, tobě to může být jedno." Přidala jsem do kroku, ale Frank se nedal. Někdy fakt žasnu, jak můžou být dospělí lidé tak dolejzaví.

"Line, počkej, ty mě nechápeš."

"Ne, máš pravdu, nechápu tě, ale myslím, že kdybych se tě snažila pochopit, stejně by se mi to nepovedlo."

"Ale Line, tak to alespoň skus." Povzdechla jsem si. Fajn, jinak se ho asi nezbavím.

"Fajn, Franku, máš jednu možnost. Připrav si klidně monolog, je mi to jedno. Zítra tady po
vyučování, jestli nepřijdeš, máš smůlu." Otočila jsem se na podpatku a v mžiku jsem byla pryč. Nečekala jsem na souhlas. Buď to zkusí, nebo jak jsem řekla, má smůlu. Dneska za mnou pořád někdo chodí. Šíleně mě to deptá…

"Zibová?" Do prdele, on s tím nedá pokoj. Ignorovala jsem ho.

"Když ji budeš říkat Zibová, tak se asi neotočí, idiote." Poznala jsem Lilyin hlas. Musela jsem se zarazit. Od kdy se Lily baví s tímto ubožákem?

"No konečně." Byla jsem nakvašená, rozladěná. Ale už dlouho jsem si nechávala tento plán. Je třeba ho ozkoušet. Moc se mi nechtělo. Nasadila jsem milý obličej. Takový, že by jste se, v té ironické přátelskosti, museli ztratit.

"Potřeboval jsi něco Siriusku?" Použila jsem tón Minnie Victorové. Písklavý hlásek. Nejméně o tři oktávy výš. Sarkasmus z toho jen sršel v dlouhých bledých jiskrách.

Black se narovnal. Že by se projevila má skrytá normalita?

"Ano, potřeboval bych laskavost." Plán se hroutil, a tak jsem ho stáhla do pouhé ironické mluvy. Kdyby vás zajímal plán, tak je to pouze Blacka vyprovokovat. Byl to ubohý plán, ale jak může ubohý člověk vytvořit něco lepšího, než ubohý plán. Ne že by se mi to někdy povedlo. Vždycky jsem radši ustoupila. Ale už jen ten pohled by mi dal pár dalších let k životu.

"S laskavostí běž do háje." Řekla jsem medovým hláskem a otočila jsem se. Jednoduché znamení, jdu pryč.

"Loreline, je to důležité." Otočila jsem se.

"Brumbál se nějak dozvěděl o té potyčce u jezera a nechává tě hlídat." Otevřela jsem ústa. Milý obličej se vytratil a nahradil ho zděšený. Nějak dozvěděl?

"Co má co Brumbál rejpat do mýho soukromýho života."

"Myslím, že udělal dobře." Zamumlala Lily. Vykulila jsem na ni oči. Dobře? Dobře to teda neudělal.

"Já se o sebe umím postarat a vyřiď mu, ať mě nepodceňuje." Potom mi hlavou prosvištěl šíp poznání. Zraněné místo krvácelo, hodně krvácelo. Už jen si to ověřit.

"Kdo je ten nešťastný?" Lily dramaticky ukázala na Blacka. Zaúpěla jsem. A odešla jsem.

"Jděte do háje." Křičela jsem za sebou.

"Já musím jít s tebou." Trhla jsem s sebou.

"Nemůžeš."

"Musím."

"Nemůžeš."

"Hele. Taky nejsem zrovna nadšenej, že tě musím hlídat, ale řekl mi to Brumbál."

"Ty na řády stejně kašleš, tak v tom nevidím rozdíl." To neměl jak popřít, tak mlčel.
Došli jsme ke společenské místnosti.

"Tak tady mě snad už hlídat nemusíš, ne?"

Podezřívavě se na mě podíval a řekl dámě heslo. "Jdi."

"Co prosím?"

"Jdi dovnitř"

"Ty mi nemáš co poroučet." Řekla jsem nakvašeně a vešla jsem. Sedla jsem si na pohovku a otevřela jsem knížku.

Black si sedl vedle mě.

"Nepřeháněj to. Já žádnou pomoc nepotřebuju."

"Potřebuješ. Nehodlám už podruhý pro tebe skákat do jezera." To byl sice pádný důvod, ale já se hlídat nenechám. I když co jiného mi zbývalo?

"Nepotřebuju. Nejsem malé děcko. To by spíš měl vyloučit Chrise ze školy."

"Dostal dva měsíce trestu." Odfrkla jsem si. To je teda jako dost?

"To tys mu to vykecal?" vypadlo ze mě po chvíli.

"Ne, Evansová." Řekl celkem klidně.

"Ona o tom věděla?"

"James ji to nakrásně vyžvanil. Chodí spolu, víš."

"Cože?" Vyvalila jsem na něho oči.

"No jo. Už od konce listopadu. Ona ti to neřekla." Mlčela jsem a vstřebávala jsem informace.

"Asi ne." Spíš než tomu, že spolu Lily s Potterem chodí, jsem nemohla uvěřit tomu, že se tady normálně bavím s Blackem. A aby má soukromá hrdost neklesla ještě níž, jsem zmlkla a začala jsem dělat úkol. Vytáhla jsem z kapsy větrový bonbon a strčila jsem si ho do pusy.

"Mě nenabídneš?"

"Ne." Pod maskou bez emocí jsem se pousmála. Provokovat Blacka mě zatraceně bavilo.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 miriela miriela | Web | 15. ledna 2009 v 12:09 | Reagovat

teda paráda :D ten frank je ale neodbytný, normálne sa mu divím, keď ona je taká hnusná a on sa nedá a nedá a nedá, ale jak provokuje siriho, to je strašne zlaté :D a som zvedavá, čo sa vykluje z toho stráženia :)

2 Monika Monika | Web | 15. ledna 2009 v 17:20 | Reagovat

kokso suprovvéééé

3 passia passia | E-mail | Web | 16. ledna 2009 v 17:18 | Reagovat

uaaa uzasna kapitola.. chuda zibo musi trpiet siriusa, aj ked... uh ale som zvedava jak to teda dopadne muhehe

4 Dincie Dincie | 17. ledna 2009 v 12:09 | Reagovat

Neuvěřitelné!!! Tak on ji má hlídat? Chudák Loreline...ale aspoň bude legrace...a trochu mu to oplatí...:-)) Frank je neuvěřitelně trpělivý...musí mu na ní opravdu záležet!!! :-)) Krásná kapitola...u těch kraťasů jsem se posmála...to se ti povedlo!!! :-D :-D :-D

5 Angel Angel | 18. ledna 2009 v 16:54 | Reagovat

To je úžasná kapitolovka. Napiš rychle pokračování. Dík Angel

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem