+9.Trest za všechny galeony

26. února 2009 v 16:38 | Hannah Christopherová |  Old Memories

Ahojte děcka, já vám něco musím říct, ale je to děsné tajemství, takže jestli to někdo někomu řekne, tak zemře dlouhou a násilnickou smrtí! Ale já to prostě nemůžu vynechat ze svého klábosení, které nikdo nečte, ale mě je čtrnáct. :D Chápete to? Ne těch hloupých třináct let, (nic nemění na tom, že je třináctka jedno z mých oblíbených čísel) ale čtrnáct. Nečtěte to, musím si na to slovo čtrnáct zvyknout. :D Ne, ale teď vážně, nedostala jsem se tu 25. a moc mě to mrzí, pardon, ale jak jsem už říkala, byla jsem u babičky, která sice nemá wifi, ale zato jsem si sebou vzala notes a napsala jsem vám tuto obrovitananánskou kapču. Na další se pracuje, nějak mě to chytlo. ;D Ale prostě se tu do konce týdne objeví další, jestli tohle někdo čte, tleskám mu. No nicméně zítra jedu s mou druhou babičkou do Brna na Tutanchamona. Nemůžu říct, jestli se těším, nebo ne. Ani sama nevím. Ale na chvilku vypadnout bych chtěla. :) A kdyby vás zajímalo, co jsem dostala od svého milého děsného bráchy, tak je to wallpaper s Artemisem Fowlem, nevěřím, že si dal takovou práci, ale zjevně jo, protože se mi modrá obrazovka Artyho hezky vyujímá na notesu. :D No nic, konec žvanění, ála do kapitoly. A komentáře prosím. :)

+9. Trest za všechny galeony

Geografické údaje v této kapitole jsou pouhými výmysly autorky bláznivého textu, který se právě chystáte číst.

Ten pocit, který mě obklopoval, spíš souvisel s klaustrofobií, než s tím, co jsem právě cítila. Kdybych zavřela oči, a vnímala jen to svírání mého hrudníku, nejspíš bych si myslela, že jsme v nějaké děsivě malé místnosti, než v Brumbálově pracovně. Za svírání hrudníku, abych byla upřímná, mohl zadržovaný smích. Celou dobu jsem se snažila nevyprsknout smíchy a jen vážně přikyvovat. Ten pocit mi byl tak známý, že už jsem neměla potíže s dýcháním, jako tomu bylo poprvé, nebo spíše zezačátku. Když jsem se tak dívala na Brumbála, jak se zavřenými oči se opírá o své složené prsty, které měl opřené o lokty na stole, tak bylo opravdu těžké skrýt jakýkoli náznak úsměvu. Di, která seděla napjatě vedle mě, ten pocit bezpochyby snášela taky.


"Slečny," promluvil po chvíli, "vaše chování… Se, jak si nedá zařadit… mezi běžná měřítka."
Dokončil svou dlouhou větu, aniž by se na nás podíval. Neodvažovala jsem se ani náznakem podívat na Di, protože bych se bezpochyby neudržela.

"Jsme si toho vědomy, pane." Přiznala jsem a záměrně jsem svému tónu dodala omluvný, smutný podtón. I když jsem v duchu vítězně výskala. Jak by se naše chování dalo zařadit mezi běžná měřítka. To by byla pro nás urážka. Brumbál po mě šlehl zamračeným pohledem, ale zase se vrátil ke své původní meditaci.

"Čili taky můžete očekávat trest v… ne běžných měřítkách." Doplnil svou předchozí větu o nápad, který se nám jevil jako nemoudrý. Samozřejmě, my jsme nic neudělaly.

"Myslím, že je to hloupý nápad, pane profesore. Jak už jsem dodala před dvěma minutami, za všechno může Black. Nejdřív nás udělal nezašpinitelné a potom celou síň posypal rajčaty. Opravdu netuším, kde ten nápad dostal, ale opravdu to z naší hlavy nebylo. A pak," setřela jsem imaginární slzu, "to všechno na nás svedl." Vážně jsem se na něho podívala. A on se na nás podíval pohledem, ze kterého jsme bez obtíží usoudili, že je velice nevrlý, podrážděný, naštvaný a pobavený. To mě pobavilo ještě víc a už jen s obtížemi jsem se dokázala soustředit na to, abych se nerozchechtala.

"Paní… profesorka McGonagallová si zjevně myslí, že to, co děláte je už mnoho." Odmlčel se, ale po chvíli pokračoval. "A já si… myslím to samé, takže vám ukládám trest." Jen jeden? Tak o čem zase kecá. "Půjdete do vesničky zvané Pittalabulab." To už jsme to nevydržely, podívaly jsme se na sebe a vyprskly jsme smíchy. Měla jsem pocit, že Brumbál se taky usmívá, ale jeho výraz, když jsem se na něho podívala, mě přesvědčil o opaku. "Ta vesnička je v horách na severu Skotska. Asi devět mil od Bradavic. Chci, abyste pro pana profesora Křiklana a pro profesora Binnse přinesly pár věciček." Odmlčel se a spustil ruce dolů. Papír, který ležel celou dobu na starém mahagonovém stole, posunul k nám. Di ho sebrala a začetla se. Když mi ho podávala, tvářila se znuděně, ale ústa měla uraženě vyšpulené. Byla jsem si jistá, že za tímto jejím výrazem je zděšení. Jako ostatně vždycky, převzala jsem si od ní papír, a když jsem si ho přečetla, tak jsem na to vytřeštěně zírala. Samozřejmě tak, aby to Brumbál neviděl. "Je mi to líto, děvčata, ale tohle už je moc. Profesorka je toho názoru, že se nesmíte vrátit, dokud vše nepřinesete. Zdá se mi to poněkud tvrdé, takže pokud se do týdne nevrátíte, tak se za vámi vypraví někdo z dospělých. Je vám vše jasné? Dostanete se tam přenášedlem a zpátky taky.Za hodinu se sejdeme tady. Oblékněte si něco turistického." Krátce jsem přikývla a spolu s Di jsme se kostrbatě dostaly ven. Když jsme vyšly, nesmály jsme se.

"To budeme hledat roky." Zakvílela Di šílenstvím. V téhle věci jsem s ní souhlasila, ale v mém
malém mozku už bublal nápad. Rozhodně jsem to hodlala zvládnout a pak se do školy vrátit jako vítěz.

"Nešil, mám nápad." Dodala jsem suveréně a rychle vyšla ke společenské místnosti. Jestli na to máme hodinu, budeme potřebovat každou vteřinu. Když jsme se dostaly do pokoje, nikdo tam nebyl. Plus pro nás. Rychle jsme prošly přes celou místnost až k zadní zdi. Tam jsem se kolem rozhlédla, a dupla na konec jedné parkety. Druhá strana parkety vylétla vzhůru a odkryla malou tajnou skrýš. Vyndala jsem z ní krabici a z krabice dvě přiléhavé černé kombinézy. Jednu jsem podala Di a do druhé jsem se oblékla. Na ni jsem si oblékla džiny a útlé tričko s dlouhými rukávy. Na to nepromokavou bundu a turistické boty. Vyhrnula jsem si nohavici a do tenisky jsem si strčila hůlku a do druhé tenisky kapesní nůž. Di se začala pomalu usmívat. Kombinézy mohly svědčit jen o jednom. A to rozhodně nebylo špatné.

Vlasy jsem si stáhla do ohonu a prameny, které se mi tam nevešly, jsem upevnila sponkou. Když jsme byly hotové, znova jsem se podívala na seznam a pak jsem otevřela knížku, kterou jsem ještě nikdy neotevřela. Dějiny kouzel.
Profesor Křiklan:

Larvy hvězdic

Kůra z ruje vlasaté

Ještěří očka

Šnečí hnis

Sušené kopřivy

Šťáva z pijavic

7 Semínek Avarantu jedovatého

Sedmikráskové kořeny

Kořen, listy a nektar Nadouvavky Podivné

Vysušené lístky Svítivky Ovíjivé

Profesor Binns:

3 Kameny sudby

Rychle jsem nalistovala kapitolu Skotsko a její legendy. A až jsem našla to, co jsem hledala, Vytrhla jsem stránku bez jakéhokoli rozmýšlení a strčila jsem ji do vnitřní kapsy kombinézy. Kdyby tohle viděla Lily, tak mě ušlape na místě.

Když jsme měly všechno, co jsme potřebovaly, tak jsem otevřela dveře a hrdě jsme vyšly do Společenské místnosti.

"Zdarec lidi, my jedeme stanovat, takže se pár dní neuvidíme, nebojte se, za tejden jsme tady, nemáte se proč strachovat. Brzo nás tu zase uvidíte…" Musela jsem Di vystrkat ze Společenky dříve, než začne bezmyšlenkovitě tlachat s kýmkoli, kdo se jí namane, to dělá běžně. Když jsme pak vešly do pracovny, už na nás čekal s náramkovými hodinkami. Šlehla jsem po Di pobaveným pohledem a chytla jsem se hodinek. Pak se svět kolem nás roztočil a my jsme se staly bumerangem, který se za týden měl vrátit zpátky do Bradavic. Poslední slova, která jsem slyšela, než nás pohltil svist vzduchu, byla Brumbálova.

"Hodně štěstí." Znělo to upřímně. Nicméně jsem byla podrážděná, když to říkal. Když jsme ladně přistály, na chvíli jsme se kolem sebe otáčely, abychom se zorientovaly a pak se najednou sprintem rozběhly k horám před námi. Vesnička Pittalabulab, byla ještě hodně daleko. A pokud jsme to měly stihnout za týden, tak bychom si měli pěkně máknout zadky.

Když jsme asi po pěti minutách konečně doběhly k jehličnatému lesu, tak jsme se co nejdříve ztratily v řídnoucích stromech a keřích. Když jsme si byly jisté, že nás nikdo nemůže vidět, tak jsme se zastavily a stáhly ze sebe bundy, trička i džíny, abychom na sobě měly jen kombinézy a botasky. Byl to příjemný pocit. Vytáhla jsem z vnitřní kapsy papír, rozložila jsem ho a začala číst. Upoutaly mě dva odstavce.

Další ze Skotských legend je o kamenech sudby. Považuje se za jednu z nejrealističtějších, protože důkazy jasně nasvědčují tomu, že kdysi takové kameny skutečně existovaly. Písemné prameny se dochovaly až do této doby, ale nemůžeme si být jisti, že jsou pravdivé. Nikdo nebyl až tak pošetilý, aby se vydal kameny hledat, neboť mýty, které kolem nich kolují, jsou až velice deprimující. Například mýty o staré čarodějce, která našla kámen sudby a v domnění, že je to pouhý říční kámen, ho zvedla a hodlala ho přihodit k jedné mohylce. Když se kamene dotkla, zjevil se ji celý život, který měla před sebou a z toho šoku upadla do posledního spánku. Takových mýtů kolují po světě stovky, a proto se kouzelníci raději drželi dál od Skotských hor, neboť se báli vše možného nebezpečí z říčních kamenů.

Kámen sudby: naleziště jsou nepopiratelně ve Skotských horách. Kouzelníci a čarodějky jsou přesvědčeni, že jsou to říční kameny, které se nacházejí poblíž řeky Iamanuklam, vyznačující se měděnými odlesky na slunci a fialovými nádechy v nočním šeru. Překvapivé je, že se vyznačují jemnou česnekovou vůní v létě a nasládlou vůní v zimě, a vábí různé živočichy, jako solný sloup.
Použití kamene sudby: kouzelníci a čarodějky se dohadují a tvrzení rozštěpují do dvou kategorií. Za prvé si část kouzelnického osazenstva myslí, že kámen sudby vám odhalí celý váš budoucí život, když se ho pouze dotknete. Za druhé, a právě v tom se kouzelníci a čarodějky rozcházejí, musíte předložit otázku ze své budoucnosti, a kámen vám ji odpoví. Ať je to tak, či tak, tak pomyšlení na to, že život už nebude žádným překvapením, a na to, že budete moci změnit osud, protože už víte, co se má stát, odradilo všechny natolik, že se nikdo kameny hledat neodvážil. Přesto se pár jedinců našlo, a ti o tom zarytě mlčí a nehodlají se k ničemu vyjádřit. Z toho si můžeme odvodit dva závěry. Za prvé. Kameny neexistují a kouzelníci jsou příliš dobří na to, aby nám naši naději, naši legendu vyvraceli. Nebo za druhé kameny existují a kouzelníci a čarodějky jsou stále v šoku z odpovědí, které dostali, ať chtěně, nebo nechtěně, takže se odmítají vyjádřit. Pravda, která ovšem je skutečná, je opravdu zajímavá. Vesnička Pittalabulab je jedou z těch míst, kde teče řeka Iamanuklam a kde se můžete setkat s těmi, kteří se odvážili vydat se po stopách kamenů sudby, kamenů vaší budoucnosti.

Spokojeně jsem papír zase složila, a vložila ho zpátky do vnitřní kapsy kombinézy. Nedokázala jsem si představit, co chce Binns s těmi kameny dělat, když už je stejně po smrti. Ale nepadl mě jeden nádherný plán. Ať jsme byly jakkoli praštěné, tak v žádné legendy, jakkoli podložené, jsme zásadně nevěřily. Podívala jsem se na Di a ta se pouze ušklíbla. Tak jo, kombinézy, těšte se. Přikrčila jsem se na místě a pak jsem skočila, jako kdybych chtěla zaútočit na nějakou neviditelnou šelmu. V půli skoku jsem se ale přeměnila v jestřába a Di vedle mě v sokola. Už jsem se zmiňovala, jak miluju létání. Když jsem byla ve třeťáku, došlo mi, že létání na koštěti mi vlastně absolutně nestačí. Tak jsme se staly animágy. Nebo zvěromágy, to je šumák. Vždycky, když jsme ze sebe udělaly zvěř, tak naše oblečení zůstalo někde na zemi a když jsme se zase proměnily zpátky, tak jsme myly nahé. To se nám nelíbilo. A tak jsme vyvinuly kombinézy, které zaručovaly, že nám zůstanou na těle. Chtěly jsme to nechat patentovat, ale pak nám došlo, že by se na nás přišlo, jako na neregistrované animágy, a tak jsme se pouze spokojily s tím, že to funguje.

"Uuuchuu!" Zavýskla Di a předvedla dokonalý obrat ve vzduchu. Letěly jsme plnou rychlostí a za chvíli se nám začala rýsovat vesnice Pittalabulab. Když jsme sestoupily před hranice vesnice, tak jsem vytáhla seznam, rozdělila ho na přesnou polovinu a polovinu Křiklanova seznamu podala Di.

"Hledej, za hodinu se zase sejdeme tady. Mám nápad." Cítila jsem, že Di protočila oči. Přicházela jsem s nápady častěji než ona. Tvrdila totiž, že jeden musí být inteligent a ten druhý flákač. Přeberte si to, jak chcete.

Když jsem se rychlým sprintem vydala zpátky do lesa, bylo mi jasné, že Křiklanův seznam bude opravdu těžký. Nic méně jsem první bylinu našla lehce a tak jsem si s tím nedělala starosti. Po hodině bych snad mohla mít alespoň polovinu mého dílu. A pak bychom se mohly najíst.

A tak se stalo, akorát že jsem neměla polovinu, ale zbývaly mi dvě věci z pěti. Di na tom byla podobně a tak jsme se nezdržovaly debatou o tom kdo je spolehlivější, protože hlad jsme měly obě. Ve vesnici bylo pološero a byla to taková ta pochmurná vesnice, která stahovala rolety před každým cizincem. Připadala jsem si jako Van Helsing. Vesnička měla jen jeden hostinec, kde nám přinesli zelnou polévku, a s limonádou se neobtěžovali. Pořád dokola jsem si říkala, že se prostě jenom najíme, doděláme, co máme a pak máme tejden lážo plážo. U oběda jsem se svěřila se svým plánem Di a ona musela neochotně přiznat, že je celkem dobrý.

Po obědě jsme už šly spolu. Neriskovaly jsme nic, radši, bez ohledu na to, jak statečné jsme byly. Do hodiny jsme našly další tři a tu poslední, o které jsme věděly, že roste poblíž potoka, jsme nechaly záměrně nakonec. Když jsme došly k řece Iamanuklam, začalo se stmívat. Nejdřív, pro všechny případy, jsme si ověřily, že žádný kámen nehází fialové záblesky. Potom jsme sebrali ty nejmenší tři kameny, které jsme našly a pak jsme je nastrkaly do kapes v kombinéze. Přeletěly jsme jako zvěř zátky k řídnoucí mu lesu a zase na sebe hodily oblečení. Pak jsme se chytly za ruce a společně jsme se přemístily až na druhý konec Anglie, do Brightonu. Tam, kde bydleli naší známí. Přátelé, kteří před lety odešli z Bradavic a teď tam bydlí s Charliem a Xenou.

Xena byla jedna… ehm, jak to dostatečně popsat… Bylo to motácké děvče, které žilo doma s matkou, a učila se v mudlovské škole. Byla to Charlieová sestra a bylo jí šestnáct. Právě příští měsíc ji bude sedmnáct a nám to přišlo jako velice dobrý nápad. Samozřejmě se nevrátíme do školy, když máme možnost ulít se z celého týdne. Trest za všechny galeony a to doslova. Ještě jsme se stavily koupit dárek a už jsme zvonily u rodiny Fuchsiových doma.

"Běž otevřít Charlie, míchám zeleninu." Protočila jsem panenky, taky mě mohlo napadnout vzít si klíče.

"Já? Ty si tam běž, stejně je to pro tebe, víš, že za mnou nikdo nechodí." Ozval se jekot Trix, paní Fuschiové.

"Děcka buďte zticha, tady se nedá pracovat." Někdo otočil klíčkem a dveře se prudce otevřely.
Ve dveřích stál nezapomenutelný naštvaný obličej Trix. Hned, když nás uviděla, obličej ji zněžněl.

"Ach zlatíčka, to už jste nechaly školy?" Pobaveně a ironicky jsem se ušklíbla.

"Taky je ti to tak líto, tetičko Trix?" Zeptala jsem se ji, když nás k sobě tiskla. Neodpověděla a poslala nás dovnitř.

"Ovečkýý!" Zaznělo někde z kuchyně.

"Xen?" Zakvílely jsme unisono a rozběhly jsme se obejmout naši dlouholetou přítelkyni.

"Tak ráda vás vidím. Nechcete mi píchnout?" Pobaveně jsme se uchechtly a Di ukázala na dušenou zeleninu hůlkou. V kuchyni to přestalo cítit spáleninou a začalo to tu alespoň přibližně vonět dušenou zeleninou.

"Děkuju, jdete právě vhod." To my vždycky, copak jsme přišly někdy nevhod?

"Kam si mužem hodit bágly?" Jen jednu malou, malinkatičkou taštinininku.

"Ke mně." Řekla.

"Díky, zdržíme se tu jen pár dní." Oznámila jsem nenuceně a nadzvedla jsem pokličku polívky.

"Fajn, doufám, že máte pro mě dárek." Zeptala se, když okoušela zeleninu.

"Ach promiň, kdy že to slavíš?" Zasmála se Di a šla se pozdravit s Charliem.

Zbytek týdne proběhl v relativním chaosu. Tak dobře jsme se nebavily od čtvrtka. Tím samozřejmě myslím naši první operaci. Jo, s Xenou byla vždycky prča. Její trhlá rodina zasazená na jména, která měla mít alespoň jedno ´x´, tomu dodávala zvláštní nádech skutečného domova, který jsem neměla, a který jsem jaksi nepostrádala. (Charlie se nechal přejmenovat hned, jak dovršil sedmnácti let. Jeho jméno Xenomír bylo už moc na jeho nervy). Zajely jsme do Londýna, Vzaly jsme Xenu do příčné ulice, kam se obvykle moc často nedostane a ona nás vzala do nudných mudlovských butiků. Když se týden chýlil ke konci, vzaly jsme si kombinézy a vyšátrali z nich kameny. Ukázaly jsme na ně hůlkou a zaměnily jejich barvy tak, aby měděné záblesky na slunci a fialové v šeru, byly opravdu jejich barvou. A vůně, která se z nich linula, byla nezapomenutelně česneková. Pak jsme se oblékly do kombinéz a vyrazily zpět k řece Iamanuklam, odtamtud jsme se chytily hodinek, které nám dal Brumbál a pak jsme se zase roztočily, jako zpětný bumerang. Ladně jsme skončily v Brumbálově pracovně. Už se na nás usmíval. Snažily jsme se tvářit zmučeně.

"Tak děvčata, vítejte zpátky." Prohlásil Brumbál, když jsme se na něj podívaly. Z pod bundy jsme vyndaly tašky a postavily je k Brumbálovi na stůl.

"Máte tam…" Na chvíli jsem se odmlčela. "Všechno." Dokončila jsem. Věnoval mi divný pohled. Nemohla jsem z něj nic vyčíst. Otevřel jednu z nich, ve které byly věci ze seznamu pro Křiklana. (Ještěří očka jsme měly zvlášť.)

"V pořádku, můžete jít. Látku, kterou jste zameškaly, si opište a zítra jdete normálně do školy. Příjemný den." Popřál nám a my jsme se rychle otočily a se samolibými úsměvy jsme se vydaly ke Společenské místnosti. Fajn, ještě nám zbývá poprosit trojku o dodělání úkolů a můžeme se chlubit. Už se těším, co na to bude Binns říkat. I proti své vůli jsem se musela zahihňat.

*

Když jsme se všem pochlubily, samozřejmě to šlo pře Diinu drbací kancelář, o našem malém, týdenním výletu, že jsme našly kameny sudby, tak se k nám nahrnuli žáci, a i někteří profesoři se nás na toto téma vyptávali. Naše úterní hodina dějin vypadala takto:

Když jsme vešly do učebny, poprvé za nějaký čas, jsme si nevzaly polštáře. To, co mělo následovat, bylo až nadmíru zajímavé. Sedly jsme si, tak jako obvykle, do zadních lavic a ani jsme se neobtěžovaly vytahovat učebnice, když profesor Binns přišel svým obvyklým způsobem na hodinu (Prošel tabulí) tak jsme se po sobě podívaly a uchechtly jsme se.

Profesor Binns ale změnil způsob dnešní hodiny. Vždycky už od začátku začal kecat ty svoje nesmysly. Dnes si ovšem nesl pod paží krabici, a myslím, že jsme se nemusely vůbec dohadovat, co v ní měl. Na začátku hodiny, kdy třída dává ještě jakž takž pozor, než to dobrovolně vzdá, se nás zeptal.

"Slečny Jonesová a Johansová, chtěl bych se vás zeptat na něco ohledně těch kamenů, co jste mi přinesly. Myslím, že ne tak docela fungují." Neodvažovala jsem se na Di podívat.

"Pane profesore, osobně jsme to zkoušely. Musíte myslet na nějakou konkrétní otázku a pak by se vám měl ukázat nějaký prvek vašeho budoucího života, ale myslím si, že jelikož jste už po smrti, tak by to nemuselo fungovat. Myslím, že váš už žádný život nečeká." Prohlásila klidně Di. Jak se zdálo, nenaštval se. Sakra…

"Aha, tak tedy někdo jiný…Hm…" Chvíli přemýšlel, než se někdo nabídl sám. Je zvláštní, jak někdy dokážete odhadnout osud. Hi hi…

"Pane profesore, dovolíte? Já bych to zkusil." Ozval se Black. Myslím, že tahle místnost by neměla působit klaustrofobickým dojmem.

"Ale jistě, pane Blacku, prosím." Podal Blackovi kámen, ten se chvíli rozmýšlel a pak ho převrátil v ruce. Di měla hůlku připravenou a za chvíli se nad kamenem začal tvořit obraz. Portrét. Tak myslím, že Di pogratuluju. I když nápad to byl můj. Její představivost byla ovšem nekonečná.

Před Blackem se vznášela žena, odhadem asi osmnáct let, v bikinách a s ručníkem přes rameno. Třída vybuchla smíchy a Black zrudnul. Plazila jsem se smíchy po stole. A myslím, že Binnsovi trochu zhoustl obličej. No jo, duch zrudnout vzteky nemůže.

"Jonesová!?" Procedil Black se zaťatými zuby, mezi tím se ale studenti smáli tak hlasitě, že to skoro nebylo slyšet. Proč já, vždyť to dělá Di. Kývla jsem na Di. Ta obraz změnila. Teď jsem se objevila na obrazu já. V ruce jsem měla váleček na těsto a praštila jsem s ním Blacka, který stál na obraze vedle mě, přes hlavu. Třídou projel druhý výbuch smíchu. Black to nevydržel a mrštil po mě kamenem.

Já jsem kámen uchopila, zamyšleně ho převalila, a obraz se nezměnil. Praštila jsem opakovaně Blacka na obraze přes hlavu. To vyvolalo další vlnu smíchu. Jak lehké bylo ztrapnit Blacka. To má za ten pokoj. Ještě jsem mu to tak docela neodpustila. I když musím uznat ten týdenní výlet se mi líbil.

*

Klaustrofobie mě začala obklopovat častěji, než jsem si uvědomovala.

"Slečny…" Začal Brumbál a podíval se na nás skrz své zkřížené prsty. "Myslím, že by nebylo moudré pouštět vás z hradu. A proto budete pomáhat skřítkům v čištění koupelen." Podívala jsem se na Di a opakovaně jsem se ušklíbla. Ten trest byl beztak z doby, kdy mrtvé moře bylo ještě marod…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dincie Dincie | Web | 27. února 2009 v 19:58 | Reagovat

Tak to byl opravdu parádní trest....nádherně jsi to promyslela a já se jen nestačím divit....takže ony jsou zvěromágy...:-D to je bezvadné...s těmi kameny to byla legrace, takže kameny sudby...líbilo se mi i jak jsi tam dala ten kousek z knížky o kamenech a Skotsku....nádherně promyšlené!!! Jo s Di Brumbála teda pěkně napálily...ten seznam byl...pěkně nechutný!!! :-D...předpokládám, že to Křiklan potřeboval k vaření nejrůznějších driáků a patvorů....takový lektvar by mi pak rozhodně nechutnal...:-D Tetička Trix...a zbytek rodinky...to věřím, že jsou s nimi ovečky ve svém živlu...:-D A potom ten zlatý hřeb večera...hodina profesora Binse a kameny sudby...to se ti fakt povedlo!!! Black se má ještě asi na co těšit...mít ovečky za nepřítele, bych rozhodně nechtěla....:-D Nádherné....jak jsem to četla, tak sem se tak musela smát...už se moc těším, co ovečky zase vymyslí...:-D Akorát jsem trochu nepochopila ten konec...tak byly na tom trestu teď, nebo už někdy předtím? Ale každopádně, to bylo nádherné...taková dlouhá kapitola...a ještě taková krásná!!! :-)) Jinak děkuju moc za komentář, potěšil mě moc jako vždycky a ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám!!! :-))

2 Hope Hope | Web | 27. února 2009 v 20:03 | Reagovat

to s těmi obrazy, když Black držel kámen nemělo chybu :D zase jsem se jednou pořádně zasmála :-D vážně to bylo naprosto úžasné :D

jo a dodatečně přeji všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí, zdraví, úspěchů a ať se ti splní vše (nebo alespoň většina) toho, co si přeješ :o)

3 Admin Admin | 27. února 2009 v 23:33 | Reagovat

Dincie: Děkuju mockrát. Ten test už měli, ale teď tam byly po druhé a Brumbál se je bál zase někam pustit, tak jim zadal, že budou drhnout koupelny. :)

Hope: Díky mockrát. :)

4 miriela miriela | Web | 2. března 2009 v 16:34 | Reagovat

wow dokonalé :D takto som sa už dávno nepobavila :D skvelý nápad s tým trestom, skvelo vymyslené, napísané, všetko a strápnenie Blacka nemalo chybu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem