Duben 2009

Pocity z nejlepší ságy

5. dubna 2009 v 21:52 | Hannah Christopherová |  Jednorázové povídky


Zdravím vás všechny, mí věrní čtenáři. Připadám si velice provinile, ale mám k tomu důvodů daleko víc. A necítím provinilost jenom k tomuto blogu a vám, je to taky provinilost vůči sobě… Nemělo to zajít až tak daleko. Ale to jsem nemohla vědět. Vím přesně, na co tenhle pocit ukazuje. Zažila jsem ho, když jsem dočítala -a dočetla- Harryho Pottera sedm. Když jsem dočítala -a dočetla- posledního Artemise Fowla. Ale teď je to horší, mnohem, mnohem horší. Nikdy jsem nebyla tak přecitlivělá. A vím moc dobře, z čeho ten pocit vznikl…
Sága Stmívání je určitě jednou z největších bestsellerů pro teenagery. Někoho zasáhne příběh víc, někomu se neúmyslně vyhnul. Nejsem si jistá, co bych si dnes vybrala, kdybych mohla. Na jednu stranu by byla obrovská škoda, abych si tak úžasný, nádherný, procítěný a dokonalý román nepřečetla. Já, jakožto naprostý milovník knih… Ale na druhou stranu bych si nemyslela, že jsem se totálně zbláznila. Mám pocit, že jsem šílená. Nikdy jsem nebyla moc citlivá, co se týkalo romantických filmů a knih. Mám slaďáky ráda. Mám je v oblibě, ale nikdy jsem se nepotkala s tím, že bych to vnímala až tak. Rozlišuju filmy a knížky. Ať spolu film a kniha souvisí, nebo ne. Knihu mám radši. Tam mám na prožitek a vcítění čas. Ale nikdy v životě jsem se nesetkala s tak velkým vcítěním do hlavních postav… Bylo to neskutečné…Připadalo mi to nemožné…
Tady končí první vylévání mých myšlenek. Přesně tady, abyste se nejdříve rozmysleli, jestli chcete číst dál. Už teď tleskám těm, kteří se dočetli až sem. Radím vám, nečtěte to, i když mi tím prokážete neskutečnou radost. Mám dvě teorie mého chování, mé reakce na tenhle román. Za prvé jsem se chovala naprosto přiměřeně, tak, jak se zachoval, nebo spíš zachovala, každý/á. Pouze ti, co to četli, si asi plně uvědomují má slova, a chápou mé pocity. Pak je tu teorie druhá, trochu děsivá, co se týče mého mozku. A to, že jsem se zbláznila. Že jsem naprosto šílená a nemůžu se zkrotit. Chtěla bych varovat ty, kdo jsou ještě schopni tohle číst, ať si rozmyslí, jestli kliknou na celý článek, nebo ne. Budou tam momenty z knížek, popsané mé pocity, a já nechci prozrazovat děj někomu, kdo to sám ještě nečetl. (Viď, Ness?:)) Na to jsou ty knížky příliš dokonalé… Potřebuju se vypsat a je mi více méně jedno, jestli tohle bude někdo číst. Prostě jen cítím potřebu tohle někomu sdělit. I když se možná nenajde odvážlivec, kdo by se do toho dal. Doufám, že se nebudete nudit. Protože já jsem se asi vážně zbláznila.
Dincie: Nečti to, prosím tě. Je to prosba. Samozřejmě si to přečíst můžeš, ale nechci, abys měla prozrazenou jen jedinou maličkou část děje. Nemohla bys mě pak plně pochopit. A neužila by sis to tak, jako já. Všechno, do posledního detailu, ti to povím, až to budeš mít v sobě, až si to neskutečně nádherné dílo přečteš. Budu to muset vydržet… Něco takového bych si neodpustila. Upřímně doufám, že mě poslechneš, a já ti to budu moct říct z očí do očí. Ty víš nejlépe, zda jsem, nebo nejsem blázen. :)) Ty mě znáš nejlépe. Napadá mě jen jedno slovo na závěr. Díky.
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem