+22.Spi dál

1. ledna 2010 v 0:00 | Hannah Christopherová |  Old Memories
Ahojte, Šťastný a Veselý vám všem, Nový rok, Hip Hip hurá. a je tu nová kapitola- předsevzetí na nový rok... Asi těžko, ale dobře, dejme tomu. Ne, nejsem s ní spokojená. Začátek je dobrý, ale pak se to zhoršuje, dneska mi to moc nešlo. Věděla jsem, k čemu to musí dospět, ale nedařilo se mi... No, i tak doufám, že neohrnete nos a přečtete si ji. Mějte se famfárově a Krásný Nový Rok!

+22.Spi dál

Věděla jsem, co znamená pojem katastrofický. Ale problém byl, že jsem mu nikdy v životě nepřikládala až takový význam. Nikdy nebylo nic tak katastrofického, že bych to prohlásila za katastrofické. Takže když jsem si začínala vážně uvědomovat, že za tři měsíce budeme muset složit zkoušky Ovce, málem jsem se složila já a najednou jsem pojmu "katastrofický" pokládala mnohem větší pozornost.


Ale přece jenom, tři měsíce jsou tři měsíce a kdo by se stresoval, když máme před sebou ještě tři měsíce. Nikdy by mi to nepřišlo jako krátká doba. Za to mohla Lily. I když teď, pořád neoficiálně, chodila s "Potterem" měla pořád mnoho času na to, aby nám ukazovala, jak málo máme času my. Ne, že by nám to řekla přímo, ale když začne trávit mnoho času v knihovně vždycky nás popadne takový vnitřní pocit, který nám říká, že něco není v pořádku.

Byl březen a začátek sezóny. Potter nás hnal po hřišti jako zmučené ovce a večer jsme neměly energii na nic, možná tak na pár doušků odležené Brandy. Školu jsme tak trochu vypustily z hlavy, i když nám ji Lily nepřímo pořád připomínala. Co se týče Tajného, tak jsme byli oba dva stále víc a víc nedočkaví, kdy přejdeme do oficiální známosti jako pár. Schůzky se protahovaly, seč jen mohly a stále to nebylo dost. Konec Června se tyčil v dáli jako na ploché hladině oceánu vzdálená pětihvězdičková loď. Neviděli jsme ji, ale cítili jsme že tam je.

Pobertové byli tentokrát v jednom ohni a protentokrát ve špatném smyslu. Potterovy schůzky s "Lily" se opakovaly čím dál častěji, až stíhal jen přeběhnout z hřiště na rande, z rande do školy a pak se celý cyklus opakoval. Black byl naježený a spousta blonďatých Fanynek Siriuse Blacka si z té jeho naježenosti odnesla dárek v podobě zakulaceného břicha, které jim madame na ošetřovně chirurgickým mávnutím hůlky zase odstranila. Remus Lupin, pohodový chlapík s mozkem génia avšak se smutnými neštěstím na přátele nám také neustále připomínal, jak je škola důležitá, protože a jelikož s nikým nechodil, jako Lily, a tak v knihovně trávil stále více a více času. Pobertové v tomto období nevypadali jako šťastný čtyřlístek, jak tomu bývalo, zdálo se, že pokud se Potter trochu nezkrotí a neprovedou s ostatními nějakou jejich akcičku, tak se Black složí pod prudkým návalem fanynek a Lupin pod prudkým návalem žactva žadonících o doučování. Nešťastný konec…

Neopomenu samozřejmě Filla. Ten se snažil Dianne zpříjemnit nudné hodiny tím, že ji kreslil na záda obrazce hůlkou tak, že ji tam zůstala vytetovaná tak dlouho, jak si sama přála. To bylo taky jedno z jeho tajemství. Nepochopila jsem, kde na to všechno přišel. Měl takový věciček více. Jindy vzal svou hůlku a zeptal se Dianne co by na svém obličeji chtěla změnit. Ta se usmála a odpověděla mu "Vždycky jsem chtěla mít plnější rty." Pak si vzal její obličej do dlaně a druhou rukou přitisknul špičku hůlky na její koutek a táhnul po obvodu jejích rtů. Jako by ji přimalovával červeň do míst, kde dřív nikdy nebyla. A opravdu tak chodila pár týdnů s přimalovanými rty, než ji Fill přemluvil, že ji to smaže, protože vypadala, že má rty spíše opuchlé, vzhledem ke svému drobnému obličeji. Jim láska jen kvetla. Nikdy jsem s nimi v jednom pokoji nevydržela moc dlouho, za chvíli tam bylo přeslazeno a přehořčeno mou závistí.

Jak jsem říkala, byl Březen a z pozemků pomalu mizely poslední zbytky sněhu, i když mrzlo stále a sníh vystřídal krutý vítr. Stáli jsme právě na samém kraji Zapovězeného lesa a klepali se jako chmýří v jemném vánku. Ale vítr skučel. Naprosto jsem nevnímala, co profesorka Červotočková vykládá o tvoru, který ležel na stolku, kterého našla včera mrtvého nedaleko odtud. Snažila jsem se jen necítit se tak ukřivděně, že jsme museli v této kose jít ven. I na bylinkářství jsme byli v hradě, protože ve skleníku žádné rostliny nemohli zůstat. Na to bylo příliš zima.

Di vedle mě držela v rukách teplý hrnek s čajem, co si donesla z Velké síně a co dvě minuty si pod něj rozdělala hůlkou oheň a zase ho ohřála. Jo, byla kosa.

"Mmmožná bbychom se mmohly uulejt." Navrhla Di. Já jsem raději pusu neotevřela a chránila si vnitřní teplo mých úst, než se do něj dostal mrazivý vzduch.

"Hm…" Byl to nesouhlas. Jelikož jsme se teď ulejvaly i z těch hodin, ze kterých nám to neprocházelo tak snadno, tak bychom měly být přítomné alespoň tady. Ale jinak jsem to brala jako záchranný kruh, kdyby bylo nejhůř a podlomily se mi končetiny mrazem.

"A jeho drápy se mohou zaseknout až do dvaceti centimetrové hloubky, proto je považován za tvora, který si vytváří prohlubně ke spánku a nemá trvalé místo." Slyšela jsem okrajově profesorku odpovídat žákům na jejich dotazy. Pokud přišly na řadu dotazy, měli bychom rychle skočnit.

"Tak," tleskla rukama a zakřičela na celou třídu. "To by bylo všechno, můžete se odebrat do hradu, nebo má ještě někdo nějakou otázku?" Evansová, drž tu ruku dole, ani se neopovažuj na to myslet!

"Ano, slečno?"

"Proč má ten tvor otevřené oči, když je mrtvý?" Zeptala se, upoutalo to mou pozornost a snad poprvé jsem se na ten stůl podívala. Ležel tam metr a půl dlouhý, chlupatý, hnědý tvor s malými růžky, obrovskými drápy a bělostnými tesáky, přesahující dolní ret. Měl otevřené oči.
Pomalu jsem začala couvat a zvedla jsem ruku. Všichni ucouvli. "Ano, slečno?" Zeptala se stále nevzrušená profesorka, která stála ke stolu zády.

"A proč vrčí, když má být mrtvý?" Zeptala jsem se, otočila a zdrhala do hradu. Takový pud sebezáchovy. Dianne běžela asi pět metrů přede mnou, ta se žádnou otázkou nezdržovala.

Otáčela jsem se, abych viděla, jak na tom profesorka je. Dívala se přímo do očí toho běsnícího zvířete a hladila ho za ušima a usmívala se. Až teď jsem si všimla, že ostatní nevzali nohy na ramena a pořád stojí u stolu. Zastavila jsem se. Co to má být? A pak na mě Black zakřičel.

"Copak, Jonesová, bojíš se zmutovaného štěněte?"

Až později mi došlo, proč jsme utekly jenom my dvě a jeden kluk z Havraspáru. Bylo to tím, že jsme vůbec neposlouchaly profesorku Červotočkovou a její výklad o tomto na první pohled tyranskému tvorovi, který je ale opravdu jak štěně, naprosto neškodný a lidem neublíží.

*

Bylo pozdní odpoledne, ležela jsem natažená před krbem a hřála jsem si záda. Naproti mně ležel Tajný a spal. Vrásky měl vyhlazené, oči klidně zavřené, vlasy mu mírně vlály. Usmíval se. Nebyl to křečovitý úsměv, byl to takový úsměv, který se vám povede jen ze spaní, když se vám o něčem pěkném zdá a vy se neubráníte vnitřnímu úsměvu, který se přenese i na vaše tělo. A je to snad jediný úsměv, kterému můžete věřit. Je to ten úsměv od srdce, který nepatří nikomu, protože je vyvolán jenom vaší hlavou a ne podnětem z okolí. Který je naprosto pravdivý a nenucený.

Zatřepetala se mu víčka, začal se probouzet. Úsměv zmizel a dlouze zívl. Rozhlédl se kolem a zastavil se pohledem na mě. Ten den jsem měla na sobě fialkový svetr a riflovou sukni do kolen. Nijak zvlášť jsem se nestrojila. Vlasy jsem si nechala své, jak vždycky chtěl. Najednou se usmál skoro stejně jak před chvílí. Tak skoro stejně, až jsem skoro nepoznala rozdíl, taky jsem se usmála.

"Já jsem usnul?" Zeptal se překvapeně.

"Potřeboval si to, pěknou dobu si zíval. Předpokládám, že jsi včera moc nenaspal." Zamumlala jsem, pořád s úsměvem.

"Hm…" Zamumlal. Natáhnul ruku a dotkl se mého obličeje. "Promiň."

"Mně to nevadí." Ujistila jsem ho. Byl ještě krásnější, když spal. Bez starostí, uvolněný, takový, jako když mi ještě nepatřil. Takového Tajného jsem nemohla nikdy vlastnit, a proto mi připadal tak exotický, nevlastnila jsem ho a mohla jsem o takového Tajného ještě bojovat. A byl to boj, který měl smysl.

"Vážně?" Nevěřil mi.

Zavrtěla jsem hlavou, přesunula se k němu blíž a stulila se mu do náruče. Objal mě. "Miluju tě." Zašeptal mi do vlasů. Jen jsem se usmála.

*

"Měla jsem sen, stát se… popovou hvězdou. Měla jsi sen, být mou, zlatou cestou. Jé-é-e. Fala la la lá la la la la." Vůbec ji nevadilo, že zavraždila nejméně tři zpěváky tímto svým popěvkem, který si zpívala dobrých deset minut ve sprše.

"Lily, nech už toho!" Zakřičela jsem, aby to slyšela. Na chvíli ztichla, ale pak začala zpívat dál. Zacpala jsem si uši a dál vyhlížela z okna. Bylo pozdní odpoledne a po pozemku směrem k hradu šla čtveřice mladíků. Já se svým dalekohledem pozorovala jejich cestu a přikouzlila jim do cesty další malý šeřík, aby o něj Pettigrew zakopnul. Black se rozesmál a taky sebou hned šlehnul na zem. Jestli se ptáte, jo, bavila jsem se, hrozně.

"Lily Evansová, jestli okamžitě nevylezeš se zavřenou tlamou, tak tě umlčím… Navždy." Zařvala na ni Di nakvašeně, když vstoupila do pokoje.

"Děje se něco?" Zeptala jsem se a konečně se otočila od okna, protože Pobertové zalezli do hradu.

"Jo, ten blbec Harley. Praštil mě do nohy, když jsem procházela portrétem." Sedla si na postel a vyhrnula nohavici, na noze se ji už začala rýsovat modřina, začala žloutnout.

"Chudáčku."

"Hold me noow!" To vylezla Lily z koupelny, na hlavě turban, tělo v županu.

"Co se děje?" Ptala se, když okusila Diinou náladu.

"Nic, Dianne je ve špatné náladě."

"Tak bys ji možná neměla ještě víc dráždit." Sežrala mě pohledem a kulhala do koupelny.
Nějak mě opouštěl humor. Když jsem viděla že i Dianne nemá dobrou náladu, i když sršela dobrou náladou vždycky. Když Lily srší dobou náladou, i když ji všichni lžeme. Nějak jako Černé ovce upadáme, začala jsem si myslet. S tím se něco musí udělat…

*

Pomalu jsem se šourala s lavorem k posteli a v sobě dusila smích. Teď mi do smíchu bylo, jo, teď jo.

Natáhla jsem se pro Lilynu ruku, neklidně sebou zaškubala a zamumlala něco nesrozumitelného. Postavila jsem lavor s vodou na noční stolek a vložila do ní ruku Lily Evansové.

"To máš za ten dnešní zpěv, Trojko…" Měla jsem pocit, že se probudila. "Ššš… Spi dál." Začala jsem ji utěšovat, hlavně aby neshodila lavor.

Když jsem se ráno probudila, slyšela jsem Lilyino prokletí a poté jsem slyšela, jak běží do koupelny a z koupelny k posteli, kde vyspávala Dianne.

"Tos byla ty?" Zavrčela na ni.

"Ne, to Potter." Zamumlala automaticky ze spaní a Lily se otočila k mé posteli.

Tak zřejmě lavor neshodila.

Když rozhrnula mé závěsy, spatřila jsem naštvanou rudovlásku.

"Copak, nestihla ses probudit, tak jsi to pustila do postele?" Zasmála jsem se a vyskočila na nohy, než mě mohla zasáhnout polštářem.

"Ty hnusná, zlá…"

"Co?" Smála jsem se. "Zpěvačko?" Běhala po pokoji a snažila se mě chytit, zbudila celý pokoj ale zřejmě ji to bylo jedno.

"Jo tak to mám za to?" Zastavila se a zavrtěla nevěřícně hlavou.

"Hm…" Potvrdila jsem a skočila k posteli pro oblečení, měly jsme trénink, byla sobota. Byl Březen.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruuss Baruuss | 1. ledna 2010 v 0:49 | Reagovat

Joho!!!! Super, jsi skvělá, fakt že joxD Úžasné předsevzetí, snad vydrží a ve tvůj prospěch hraje i pořekadlo: "Jak na nový rok, tak po celý rok" :D

A tak ti přeji hodně štěstí, dobrých lidí kolem sebe a pohodového žití s trochou vyroušení od múzy :D:D:D

2 Hannah x) Hannah x) | Web | 1. ledna 2010 v 13:44 | Reagovat

Jo jo... :D Díky moc. Tobě taky!

3 miriela miriela | Web | 4. ledna 2010 v 16:45 | Reagovat

vydarená kapitolka :) som zvedavá, kedy sa konečne dozvieme, kto je Tajný
želám ti všetko dobré do nového roku, najmä veľa inšpirácie :)

4 Hannah x) Hannah x) | Web | 4. ledna 2010 v 17:10 | Reagovat

Díky moc. :) Tobě taky! To se dozvíš až v předposlední kapitole. :D

5 Hope Hope | Web | 4. ledna 2010 v 21:13 | Reagovat

moc pěkná kapitolka =o) líbila se mi =oú akorát teda se mi díky ní zhroutila teorie ohledně Tajného...pche, takže zase nemám ani ponětí, kdo by to mohl být...grrr, to mě štve...mno, nějak to přežiju a doufám, že bude brzy nová kapitolka =o)

6 Hannah x) Hannah x) | Web | 5. ledna 2010 v 18:43 | Reagovat

:) Díky.

7 CuMelKaa CuMelKaa | Web | 7. ledna 2010 v 18:38 | Reagovat

Pls hlásni mi tu pro Mira Šmajdu!A pak se u mne prihlas o diplik hned pod zahlavkem!kuju!PaPa

http://ivanchuska.blog.cz/1001/prvni-kolo-sonsuperstar-finalista

8 Dincie Dincie | Web | 20. ledna 2010 v 20:05 | Reagovat

:-D Tak to se ti povedlo! :-) Omlouvám, se, že jsem si tuhle kapitolu nepřečetla dříve...málem jsem se ochudila o spoustu legrace a srandy...:-D S tím, Ewansová, drž ruku dole se ti to fakt povedlo! To jsi mě rozesmála...:-D :D :-D Hm...To bych do Lily nikdy neřekla, že má tendenci zpěvačky...:-D Každopádně to muselo být ale asi dost nepříjemné, když se jí potom Jo tak pomstila...Chudák Di, že je teď taková smutná...:-) Doufám, že se to spraví a Ovečky, jako vždycky, vytřou všem Pobertům, Zmijozelákům a protivným lidem zrak! :-) Bezvadná kapitola...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem