Kapitola třicátá: Manévry

4. června 2011 v 0:34 | Hannah Christopherová |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola třicátá: Manévry

Všechno to přicházelo velmi rychle. Člověk to ani nestačil stíhat. V jednu chvíli jsme začínali týden, s hromadou učení na hrozící testy. A v druhou chvíli jsme začínali víkend s hromadou úkolů. Nevím, co mi připadalo lepší.

Když se to takto párkrát prostřídalo, musela jsem vysypat horní šuplík svého nočního stolku do pytle a ten schovat do kufru. Překypoval.
Všechno to bylo velmi hektické, den střídala noc. Ale přes to… od toho co jsem sem přijela, se mi nevedlo lépe. Mohla bych dokonce říct, že jsem šťastná. I když jsem každou chvíli cítila, že mi něco chybí. Byla to láska.
Zrovna v tom období, kdy už jsem na ní byla připravená, tady nebyla. Nemohla být… A to způsobilo jistou náladovost. Večery byly nejhorší. Nemohla jsem se soustředit na učení ani na úkoly. V jednu chvíli jsem si byla jistá, že píšu, a druhou jsem jen hleděla na desku stolu.
Byla jsem šťastná. A právě proto, že jsem byla šťastná, jsem si to uvědomovala více než kdy předtím. Nevěděla jsem, jak je to možné, ale bylo to tak.
Alespoň ráno jsem na to nemyslela.

Lily šla právě do knihovny a já se nabídla, že ji doprovodím. Jane měla hodinu a tak jsme šly spolu. Lily se rozpovídala o nadcházejícím famfrpálovém turnaji a já si uvědomila, že mi její slova docela splývají.
Došly jsme do knihovny a vytáhly si knížky. Posadily jsme se na židle kolem kulatého stolku a Lily zmlkla. Rozhlédla jsem se kolem, co to způsobilo. Nic jsem neviděla, ale pak jsem si uvědomila, že už domluvila. Podívala jsem se na ní a ona se na mě dívala s hlavou mírně na stranu.
"Ty mě neposloucháš." Obvinila mně.
Povzdechla jsem si. "Promiň."
"Je ti něco? Nevypadáš dobře." Starostlivě se na mě podívala.
Ušklíbla jsem se. "Díky."
"Tak to nemyslím." Usmála se. "Nevypadáš zdravě."
"Aha." Od toho, co se vrátila z pohřbu svých rodičů, byl ten její hezký úsměv pořád stejně váhavý, škrobený a vzácný.
Po chvíli se k nám přidala i Jane. Zdála se mi to chvíle. Musela to být hodina.
Jane byla unavená a překypovala vděčností, že si může dělat úkoly a nemusí už dávat pozor. Za chvíli ji ale spadla hlava na desku stolu a spala. Nejspíš to včera s tou večerkou přehnala. Já šla spát v deset. Ona určitě po mně…

Byl listopad a listí padalo. Všude bylo plno listí a mně se líbilo, že je to barevné, ale přesto tlumené, prostě podzimní. Šla jsem se před večeří projít kolem lesa, tak jako jsem se procházela v létě. Měla jsem na sobě starý, ale nepoužívaný kabátek s opaskem stáhnutým přesně v místě, kde mi bylo nejhůř. Jako bych chtěla, aby mě tam svíralo ještě více. Všechno to asi bylo naopak. Byla jsem připravená na to, aby tady Simon byl. To jsem předtím jen stěží mohla říct. On by mě rozhodně nechtěl, kdybych byla pořád tak zlá a ufňukaná. Tím jsem si byla jistá a teď, když jsem už taková nebyla, jako bych čekala, že tady Simon bude a to, že tady nebyl, mě drtilo. Hrudník mi svíralo tisícero malinkatých provázků a já měla pocit, jako by s každou vteřinkou jeden přibyl - navíc ten kabát…
A pak jsem si uvědomila, že vůbec nepočítám s tím, že by tady Simon už nebyl. Vůbec. Jako bych ještě něco z toho, co jsem předtím popírala - stále popírám. Bylo mi z toho smutně. Vůbec ne naštvaně. Ta zlá prolhaná část byla dobře zabedněná uvnitř- tím jsem si byla jistá… jenže to, že může být i hůř na mě stále dotíralo.
Stále to dotíralo, i když jsem si toho snažila nevšímat. Ten pocit, jaký jsem měla teď, mi ke špatné náladě stačil. Jediným slovem? Úzkost.
Oklikou jsem došla zpátky k hradu a vešla jsem bránou dovnitř. Když jsem vycházela po schodišti, uslyšela jsem nějaký hluk. Asi už začali s večeří, říkala jsem si, ale když jsem se přiblížila k Velké síni, uvědomila jsem si, že ten hluk musí být ještě před ní. Zabočila jsem a celý ten výjev jsem měla před sebou. Stáli proti sobě dvě skupinky, jak to obvykle bývá. V jedné byli mí přátelé, kromě Siriuse a v té druhé byl Sirius a ještě pár dalších lidí, které jsem neznala. Když jsem došla až k nim všimla jsem si, že Sirius není proti Jamesovi a ostatním, ale proti té druhé skupince, protože k jednomu z nich teď došel moc blízko a vyměňoval si s ním své jistě velmi chytré názory. James se ho snažil mírnit a přes jejich široké ramena jsem neviděla, o co ani nebo koho jde.
Nikdo si mě jistě nevšimnul, a tak jsem zatahala Lily za rukáv. "Co se děje?" Zeptala jsem se. Lily nadskočila a vyjekla. Její výraz mi říkal, že je něco špatně. Jako by něco provedla. Zamračila jsem se.
"Kellee! Ty jsi tady? Jak dlouho tady tak stojíš?" Začala se ošívat a těkala pohledem k Jamesovi.
"Teď jsem přišla. Co se děje?" Vyhlédla jsem zpoza Jamese a krev ve mně ztuhla.
"Kellee, zlato! Rád tě vidím." Usmál se na mě hmyzí obličej a mě natáhlo. Jako by zem najednou nebyla pevná, ale ze želatiny. Začala jsem se třást.
"Denisi." Vydechla jsem.
"Ano."
Pak se na mě otočil Sirius a ten jeho pohled tomu dal korunu. Díval se na mě tak ochranářsky, nešťastně a soucitně… Vlna hnusu se ve mně zvedla a já pocítila ten rozdíl oproti tomu minulému setkání. Oproti tehdejším reakcím byla dnešní reakce přímo patická. Někdo mě chytil za loket a táhnul mě do Velké síně. Nevnímala jsem to. Snažila jsem se ve mně tu reakci zdusit. Všechno ve mně vřelo odporem hnusem a nenávistí že jsem se bála, že se ta zlá stránka vrátí. V nějaké malé části jsem to snad i trochu chtěla. Alespoň by mi nebylo takhle. -Ale to byly jen řeči
Nevěděla jsem co jím, pak bylo po jídle a někdo mě zase dotáhnul do pokoje. Jako bych neviděla. Až těsně u ložnice jsem si musela všimnout, co se děje. Málem jsem totiž spadla. Ta silná paže, která mě celou dobu napůl nesla a napůl táhla mě pustila a chytila mě jiná, mnohem slabší, a protože jsem na to nebyla připravená, neměla jsem žádnou oporu. A nohy mě neposlouchaly. Bylo to až příliš jasné, než abych se tím dále zaobírala.
Denis…

/\/\/\
\/\/\/

Viděl jsem, jak to s ní hnulo. A bylo mi hrozně. Jestli jsem si někdy dřív myslel, že může být tělo bez šťastné duše šťastné, teď mi bylo jasné, že jsem se velmi mýlil. Nemohl jsem se dívat, jak na něho třeští oči, ani na jeho zvrhlé oči. Musel jsem ji od tamtud odvést, nebyla jiná možnost, abych se nezbláznil.
Vzal jsem ji za loket a táhnul ke stolu. Vůbec mě nevnímala, vzala si trochu kaše, ale bylo poznat, že neví, co jí. Její oči - ty její černé, bystré oči - byly zakalené a nevidomé. Výraz? Žádný neměla. Jako by s ní hýbalo něco jiného než ona sama. Najednou přestala jíst a jen seděla. Zírala do prázdna a neslyšela, jak ji říkám, že by si měla jít lehnout.
Když jsem ji zase zvednul, byla těžší, než před tím. Jakoby její nepřítomnost vážila víc, než ona sama. Vypadala nepřítomně, ale její ruka se jakoby automaticky obtočila kolem mého pasu a chytla se. Přestal jsem dýchat. Bylo to absurdní!
Kolik podobných doteků jsem za svůj život už zažil. I mnohem intimnějších doteků… A přece, nikdy, -nikdy - jsem necítil něco podobného, jako teď. Jako by se mi srdce chtělo dostat z hrudi. A můj rozum skoro přestal existovat.
Přitiskla se ke mně, abych ji mohl lépe nést… a nechala se. Srdce mi bušilo… až to bolelo. Její vlasy jsem měl přímo pod obličejem a jejich přítomnost mi znemožňovala vidět jasně.
Pouze na jedinou vteřinu se mi mihlo hlavou, jaké by to bylo… jaké by to bylo ji políbit. Na jedinou vteřinu… a ta vteřina stačila, aby se mé tělo vzbouřilo.
A najednou jsem nic nechápal. Vždycky jsem si myslel, že ji miluje má duše, že ji miluji celým svým srdcem - ale nic víc. Jenže to, co se ve mně teď dělo mělo pramálo co dělat s mou duší. Toto byla reakce mého těla a ne vzbouřeného srdce, i když to taky hlasitě dávalo najevo svou přítomnost.
Byli jsme u ložnic. Cítil jsem, jak mě pálí oči.
"Siriusi, já už ji dovedu nahoru." Slyšel jsem jak říká Lily. Odstrčila mě a vzala ji kolem pasu teď ona. Málem ji nechala spadnout. Jane ji pomohla a společně ji dotáhly až nahoru a zmizely mi z očí.
Cítil jsem, jak se po mě všichni dívají. Jejich pohledy mi byly naprosto volné. Co je to reputace - tak směšná, když se vezme - oproti tomu, co jsem teď cítil? Jakoby láska mohla být větší. Oči mě pálily a já cítil, že potřebuju být sám. Nesnesl bych jejich dotazy. Pohledy klidně… ale James byl odjakživa upovídaný. Vyrazil jsem skrz společenskou místnost ven. Přes slzy jsem neviděl, ale tu cestu jsem už měl vychozenou.
Vzal jsem to pořádnou oklikou, abych ho náhodou nepotkal. V takovém rozpoložení bych ho asi zabil. Nevěděl jsem, jestli chci jít ven, ale nebyla jiná možnost. Venku byla zima, ale alespoň ve mně zmrazí tyto pocity.
Nezmrazila. Byla mi zima, ale ty pocity jako by stále neměly dost.
Všechno ve mně vřelo. Já věděl co to je, a taky jsem věděl, že to mám prohrané. Nikdy mi nebude patřit. Věděl jsem to. Byla to láska a touha. V této kombinaci… měl jsem celý život prohraný. Mé srdce bylo ve svěráku, který z něho ždímal poslední zbytky sil, a můj mozek v druhém. Rozumem už nevládnul.
Sednul jsem si pod strom rozhodnut si na ty pocity zvyknout. Zvyknout si, že budou stále mou součástí, nedat nic najevo. Jak těžké to musí být? Vždyť ona to všechno ví, všichni to ví. Nejde nic zakrýt. Tohle ne.
Začalo pršet, a kdyby nebyl listopad, byl bych v suchu. Teď jsem jenom nechal déšť, aby mě promočil až na kost. Začalo hřmít.

Ležela v posteli celý víkend. Tak to alespoň tvrdila Lily. A jak by řekl James, na Lily se dá spolehnout. Jistá neúplnost mi drásala nervy. Bylo pondělí brzo ráno, když jsem vstal. Oblékl jsem se a šel si sednout dolů do společenky, abych měl jistotu, že ji neminu. Trvalo jen chvilku, abych zase přestal dávat pozor. Chlape, seber se, říkal jsem si. Ale byl jsem sám k sobě hluchý.
A pak, ani jsem nemusel dlouho čekat, sešla dolů. Byla připravená na vyučování, velkou tašku táhla za sebou. Když si mě všimla, odvrátila se, poněkud zdrceně, ale smířeně a šla dál až k portrétu.
Nemohla jít sama, samozřejmě.
Věděla, že jdu za ní, ale nevšímala si mě. Podle cesty, kterou si vybrala, jsem uhádnul, že jde do sovince - poslat zprávu otci, předpokládal jsem. Došla až nahoru a začala si vybírat sovu. Opřel jsem se o dveře a sledoval ji.
Kdyby mi dala šanci…
"Co tady dělá?" Zeptala se mě, když přivazovala dopis k soví nožce.
"Jeho otec je vlivný člověk." Můj hlas mi zněl cize, jak jsem mluvil skrze zuby.
"Jasně, že je." Přikývla, jako kdyby se jí potvrdilo její podezření. Pohladila sovu a ta odletěla. Pak se ke mně otočila čelem a poprvé za celou tu dobu se na mě usmála.
To už bylo na mě příliš.
Polknul jsem a tak nějak prkenně jsem se snažil odtamtud zmizet. Otočil jsem se a seběhnul schody. Bylo mi jasné, že nemůžu jen tak zmizet, musím ji chránit. Je to má povinnost. I kdybych nechtěl, a já chci.
Počkal jsem, než se uklidním a pak jsem se otočil zpátky a čekal, až sejde taky. Je zvláštní, že po tolik dní a měsíců, kdy jsem ji opravdu miloval a žádné takové pocity jsem neměl, se to najednou změnilo a já se na ni nemohl ani podívat, aniž bych netoužil být u ní blíž. Štvalo mě to, hrozně.
Vydala se na snídani. Byla to dlouhá cesta. Téměř přes celý hrad a jak jsem se měl při mnohých dalších ránech ujistit, byla to její obvyklá ranní procházka.
Šel jsem za ní téměř v mukách. Nikdy jsem nevěnoval moc pozornosti, jak skutečně vypadá. Jasně, měla hnědé vlasy, teď už opravdu dlouhé, a černé oči. Vždycky jsem věděl, že je hezká. Ale nikdy jsem se příliš nezaobíral jako moc. Až teď. Pamatoval jsem si, jak mi tenkrát poprvé, co jsem ji viděl, připadala vyhublá. Až teď jsem si uvědomil, že dávno vyhublá není. Přibrala, zdravě. Ač se to nikdy neříkalo, do krásy. Hleděl jsem na její záda a přál si necítit nic z toho, co jsem v tu chvíli cítil. O kolik by byl život jednodušší?
Otočila se. "Přidej Siriusi, nebo tu snídani ne-" Ztuhla uprostřed věty. Rychle jsem se podíval za sebe, jestli nemáme společnost, ale byli jsme tu sami.
Až pak jsem pochopil, že se dívá na mě. "Co je?" Zamumlal jsem, i když jsem nechtěl vědět, jak moc duchapřítomný mám pohled.
Přešla ke mně blíž, až moc blízko, řekl bych. "Je ti něco? Nevypadáš zdravě, myslím, že by sis měl jít odpočinout. Jako bys týdny nespal." Řekla to bez donucení, volně. Vypadala, jako by si opravdu dělala starosti, nevěřil jsem svým uším.
To už bylo příliš.
Cítil jsem, jak se mi koutky stahují dolů z té úzkosti. Zvednul jsem ruku a chytnul její tvář do dlaně. Jestli předtím byla ztuhlá, teď z ní byl kámen. Cosi jako by na mě křičelo, ale já byl stále hluchý. Ohnul jsem se, a políbil ji.
Moc jsem se snažil, abych jí rty nerozdrtil tím vším, co jsem najednou cítil. Nechala mě, a ten polibek jakoby najednou protrhnul tu hráz, která ve mně všechno držela pohromadě. Druhou rukou jsem ji k sobě přitisknul a objal ji. To vypětí z posledních dní, jakoby proudilo ze mě, skrz ni pryč. Zůstalo jen mnohem menší.
Brečela. A já nějak pochopil, že se to už nebude opakovat. Tisknul jsem ji k sobě a líbal ji, protože jsem tušil, že je to naposled. I když se ta bouře mnou už prohnala, stále jsem cítil to, co jsem cítil předtím. Žádnou ženu nikdy nebudu tak milovat, jako ji. To by byl jinak příliš krutý život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Anouk - Michel

Layoutový blog

Soft Memories

Jsem členem